Life in Ketterdam [Dokončeno]

#67

Z pohledu Gaii:

Už jenom chvíli. Pár minut, možná vteřin. Pojem o čase jsem ztratila v čtvrt na jednu, ale podle toho, jak Andrew Every, který viděl na věž s hodinami, nervózně přešlapoval, jsem usoudila, že to bude chvíle. Měla jsem chuť se k němu vydat a říct mu, aby toho nechal. Strážníci dokázali stát v klidu hodiny. Naštěstí pro nás měli všichni trochu upito, takže si ho nikdo nevšímal. 

Opřela jsem se o zeď a sklopila pohled, když kolem mě prošla Elisabeth Shine s pár dalšími manželkami obchodníků. Vydaly se dolů k altánku, kde jsem nechala vyslance. Teď to praskne. Nic se nedělo. Žádný křik, jen zvuky večírku zevnitř. Že by byly tak slepé? Ne, to rozhodně ne. Někdo musel ta těla najít...Tak proč to nenahlásil? Mohl to být někdo od nás? Na to nemáme čas. Nikdo z nás. 

Z myšlenek mě vytrhl výstřel. Podívala jsem se přímo na Geelse. V ruce držel pistoli. Půl jedné. Konečně. 

,,Zajměte ho," zavelel vůdce Městské hlídky. Vytáhla jsem pistoli a prostřelila mu hlavu. Jeho žena pustila jeho ruku a zaječela. Její šaty byly zničené, pokryté krví jejího manžela. Odněkud se ozvaly další výstřely. Všechno podle plánu. Dva z výše postavených členů Městské hlídky se na mě vrhli. Jednomu jsem vrazila loket do břicha. Svezl se na zem.

,,Co to děláš, Henri?" zalapal po dechu. Obrátila jsem se na něj. Na zlomek vteřiny jsem přestala dávat pozor. To stačilo k tomu, aby mě ten druhý popadl a hodil na roh stolu. Čepice mi sklouzla z hlavy.

,,Henri Cole se omlouvá," usmála jsem se a vytáhla se na nohy. ,,Dnes nemohl přijít."

,,Co jsi mu udělala?" štěkl na mě ten, kterému jsem vrazila loket do břicha.

,,Já nic," pokrčila jsem rameny a setřela jsem si krev ze spánku.

,,Kde je?" zavrčel ten, co mě hodil na stůl.

,,Těžko říct." Vzhlédla jsem k balkónku, na kterém stál Luke Hawkins a nepatrně kývla. Ozvaly se dva výstřely a oba muži padli k zemi. Panika vypukla naplno. Lidé se snažili dostat ven, ale u dveří stáli naši lidé a nikoho nepustili. 

Fajn, teď jsem na řadě já...

Mířili pryč. Kamkoli, aby bylo co nejdál od fialových uniforem. Nepochybovala jsem, že už někdo spustil poplach. Mám maximálně deset minut.

V davu jsem zahlédla zelené vlasy. Tohle je konec, Annie Shine.

Vydala jsem se k ní. Slyšela jsem výstřely. Lidé mi ustupovali z cesty. Do cesty se mi postavil Wylan van Eck. 

Zvedla jsem obočí.

,,Wylane, ne...," chytla ho Annie za ruku a chtěla ho stáhnout zpátky. Natáhla jsem ruku a střelila ho do ramene. Svezl se na zem. Krev mu zbarvila oblek do červena.

,,Použij svoje schopnosti a budu mířit níž," varovala jsem Annie.

,,Čekala jsem, že se objevíš a nenecháš si tuhle příležitost ujít," odsekla.

Zastrčila jsem pistoli do pouzdra u pase. ,,Ne, nenechala, ne potom všem." Ne potom, co udělali mámě. Ne po tátovu poslední přání, než odjel. ,,Zabij pak toho kluka," kývla jsem na Everyho.

,,S radostí," přikývl.

,,Ne," zarazila mě Annie. ,,Jeho do toho vůbec nepleť."

,,Smůla," zavrtěla jsem hlavou. ,,Už v tom je." Že by Annie Shine na někom skutečně záleželo? Ne, spíš bude loutka jako já. Něco skrz co může dosáhnout svých cílů, ať jsou jakékoli.

,,Jeho z toho vynech," trvala Annie na svém.

,,Jako bys o tom rozhodovala," ušklíbla jsem se.

Annie zatnula čelisti. Pokynula jsem Lukovi, aby jí přehodil přes hlavu pytel. 

,,Půjdeme," obrátila jsem se a vydala se pryč z budovy.