Life in Ketterdam [Dokončeno]

#45

Seděla jsem u sebe v pokoji... Ostatně jako většinu času od té doby, co mamka umřela. Táta naplánoval odjezd z Ketterdamu ještě na dnešek. Chtěl se jen rozloučit s matkou a odjet. Já tu měla zůstat sama uprostřed války o Ketterdamu.

Měla jsem pocit, že kdyby ho mamka viděla proklínala by ho. Křičela by na něj, ať mě tady nenechává samotnou proti van Eckovi a Radě. Ne teď, když se potýkám s její smrtí a se zradou blízké přítelkyně.

Zkontrolovala jsem, jestli jsem si nože upevněné ve vysokých botách. Ze stolu jsem vzala dvě malé a zastrčila jsem je do rukávů. Do pouzder u pasu jsem zastrčila pistole. Do kapes bundy jsem si strčila několik zásobníků, kdyby došlo k přestřelce, a jednu malou pistoli.

Někdo zaklepal na dveře.

Zvedla jsem obočí. ,,Dále?"

Dovnitř vešel Erik Johnson: ,,Tvůj otec se ptá, jestli jsi připravena."

Pokrčila jsem rameny. ,,Víceméně."

,,Ještě jsem ti neřekl, jak mě to mrzí..." Pohybem ruky jsem ho zarazila. ,,Neříkej to."

,,Já jen..."

,,Chtěl říct to stejné jako všichni," pronesla jsem chladně. ,,Nechci to už znovu slyšet."

Erik pomalu přikývl. ,,Jen jsem ti chtěl říct, že pro mě byla druhou matkou...To lepší matkou, kterou já nikdy neměl."

Do pokoje strčila hlavu Jannie. ,,To nejsi sám."

Erik vzal Jannie kolem ramen: ,,Všem nám chybí. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsme na stejný lodi."

Gaia se pousměje. ,,To dlouho nebudeme."

Jannie zvedne nechápavě obočí.

,,Táta chce odjet a předat mi Líté šelmy," ušklíbla jsem se, ale uvnitř sebe jsem cítila podivné prázdno. Odejde.

Vyšla jsem z pokoje. ,,Jdete nebo tu budete stát jako sochy a necháte si ujít pohřeb?"

Eric se usmál. ,,Nikdy bych si nenechal ujít její pohřeb, ale bylo by lepší, kdyby žádný nebyl, kdyby..."

,,Sklapni!" zavrčela jsem. ,,Tohle si nech pro někoho, koho to bude zajímat. Je mrtvá a už s tím nikdo nic neudělá!" Zlostně jsem si setřela slzu ze tváře a seběhla jsem dolů do přízemí. Skoro nikdo už tu nebyl. Na pohřeb dostali pozvánku všichni z Lítých šelem. Sraz jsme měli na Černém závoji za necelou hodinu. Vyšla jsem ze Sídla. Z domu, ve kterém jsem vyrůstala a který se během několika dní tak strašně změnil, ale přesto vypadal pořád stejně, až na matčinu zahrádku, která začínala zarůstat plevelem.

Na břehu čekal jeden vyhazovač na nás s loďkou. Nastoupili jsme do ní a vyhazovač nás převezl na Černý závoj. Vystoupili jsme. Táta už tu byl, jak se předpokládala. Podle Erika tu byl první. Jen stál u matčina sarkofágu, kam ji nechal uložit už včera, a zíral do zdi. Jestli nás Rada chtěla zlomit, tak se jí to povedlo... Tedy alespoň u táty. 

Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Střelila jsem pohledem do tmy na konci celé místnosti, kam jsem ani nemohla dohlédnout. Kde jsme se s Kazem, Lukem, Geelsem, Clintonem a... Annie. Největší chyba v mém životě byla, že jsem jí věřila. Měla jsem van Ecka nebo Erica Jacksona nechat shnít v Morně a moje matka by byla stále ještě naživu.

Opřela jsem se o zeď na opačné straně, než stál matčin sarkofág. Byla jsem ráda, že už se aspoň nemusím podívat do mrtvolně bledé tváře osoby, která místo mě odnesla následky mých chyb. Snažila jsem se zadržet slzy. Snažila jsem se být silná, ale nešlo to. Viděla jsem před sebou matčin usměvavý obličej, i když jsme s Erikem a Jannie rozbili lustr, když jsme po sobě stříleli. Mamka ale chtěla, abychom to zaplatili, což znamenalo někoho okrást. Zrovna jsem si vybrali za oběť van Ecka a kupodivu to vyšlo.

Musela jsem se usmát. Stáhla jsem si klobouk víc do čela. Nechtěla jsem, aby někdo, kdokoli viděl, že brečím. Čekali jsme ještě na pár lidí, kteří zavírali a poklízeli herny, aby se mohli zúčastnit matčina pohřbu. Zcela výjimečně všechny naše podniky měli zavřeno, což se návštěvníkům nelíbilo, ale když jsme jim vysvětlili, o co jde, většina v klidu odešla. Ty ostatní jsme vyvedli s pistolemi u hlavy.

Konečně dorazili i poslední. Táta řekl několik slov na úvod. Potom nám dal prostor, abychom jí něco řekli na rozloučenou. Chtěla jsem... Chtěla jsem něco říct, ale věděla jsem, že bych to nedokázala. Slíbila jsem sama sobě, že až to všechno skončí řeknu matce několik slov. Budou určená jen jí a ne nikomu z mého gangu.

Všichni se pomalu začali rozcházet, až jsme tam zůstali jen já a táta.

,,Upřímně jsem čekal, že něco řekneš,"  řekl.

,,Já taky," přikývla jsem a sundala jsem si klobouk. ,,Ale nemohla jsem."

Táta přikývl a přitáhl si mě k sobě. 

,,Je mi to líto,"  zašeptala jsem a zabořila mu hlavu do hrudníku. ,,Je to moje chyba."

,,Ne, není," pohladil mě po vlasech. ,,Gaio, nemůžeš za to. Může za to Annie Shine."

Pohlédla jsem do jeho očí.

,,Ona tě přišla žádat o pomoc," pokračoval táta. ,,Využila nás... Mám jednu poslední prosbu, než odjedu."

,,Co chceš, abych udělala?" zajímalo mě.

,,Zabij ji. Zabij Annie Jane Shine."