Life in Ketterdam [Dokončeno]

#40

Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat.

,,Kdo?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala.

,,Nejspíš Rada," odpověděl Eric. ,,Kdo jiný."

Zachránil tě čas, Annie, ale příště bude na mé straně.

Jediná zranitelná osoba, na které mi záleželo. Jediná z Barrelu, která neměla ruce potřísněné krví.

Stiskla jsem rukojeť nože přivázaného na mém stehně. Tohle Annie neprojde.

Ohlédla jsem se na důstojníky. Stáli jako přimražení. Nikdo nečekal od van Ecka, od Shineových, od Rady, tak podlý krok. Čekali, že se zhroutíme, já i táta, a boj o Ketterdam skončí než vůbec pořádně začal. Uvnitř sebe jsem cítila, že k tomu nemám daleko.

Otočila jsem se zpátky k Ericovi a Alis. ,,Jdeme," kývla jsem na ně rozhodně.

Oba mě následovali. Naštěstí. Strčila jsem si obě ruce do kapes těžkého kabátu.

Za chvíli jsem byla úplně promočená, ale bylo mi to jedno. Měla jsem před očima mámin úsměv. Slyšela jsem její zpěv. Z oka mi stekla slza a následovaly ji další. Setřela jsem je a přidala.

Sídlo jsem viděla už z dálky. Jediný dům, který svítil. Na zahradě stála většina Lítých šelem. Táta je musel stáhnout z heren. Otevřela jsem branku a vyběhla do našeho patra. Celá chodba byla od krve. Musela jsem si dát ruku před pusu. Doufala jsem, že je to jen prasečí krev, jíž používali gangy při zastrašování.

U dveří ložnice mých rodičů stáli Zehn a Peter Garciovi. Prošla jsem kolem nich a vešla jsem do ložnice. Jindy nádherně bílá místnost byla nyní červená.

Na zdi nad postelí mých rodičů bylo napsáno krví: VAROVÁNÍ.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na mamku, která ležela na posteli. Měla rozřízlý krk, ale ne tak, jak jsem to dělala já, kdy byl člověk během chvíle mrtvý. Ne, tak milosrdnou smrt jí nedopřáli. Ruce jí přivázali k posteli a ještě nikdo jí je neodvázal. Přešla jsem k posteli a vytáhla nůž. Opatrně jsem provazy rozřízla, ale nespadly na zem. Zůstali v hlubokých ranách na zápěstí.

Vyzvracela jsem se na zem. Viděla jsem už hodně způsobů, jak zabíjet, ale tohle bylo i na mě moc. Opřela jsem se o čelo postele a zavřela mamce oči. Kdyby nebylo těch ran, vypadala, že spí.

Vyšla jsem ven z pokoje. Do oči se mi nahnaly slzy. Stékaly mi po tvářích.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě Zehn.

Chtělo se mi křičet: ,,Jak bych asi mohla být v pořádku?! Máma leží mrtvá ve vedlejší místnosti. Viděl jsi její tělo? Tohle by nedokázal udělat nikdo z Barrelu...!"

Jen jsem zavrtěla hlavou.

Zehn přešel ke mně. Byl o čtyři roky starší a o půl hlavy vyšší. Objal mě. Nekopla jsem ho mezi nohy, protože jsem to potřebovala.

,,Všichni jsme jí měli rádi," řekl mi.

,,Já vím." Položila jsem mu hlavu na rameno. Peter za mnou právě zavíral dveře.

,,Radu zničíme. Za tohle všechno," slíbil.

,,Ráda bych tomu věřila." Zabořila jsem mu hlavu do hrudníku.

Po chvíli jsem se od něj odtáhla. Přešla jsem chodbou do svého pokoje. Shodila všechny papíry z postele na zem. Bylo mi jedno, že se zmačkají nebo promíchaj. Lehla jsem si na postel a brečela poprvé po mnoha letech. Na nic jiného jsem neměla sílu. Pořád jsem měla před očima matčino tělo. Přivedla mě na svět a vychovala. Teď je mrtvá, jen kvůli tomu, že jsem napadla Annie Shine... To bylo to varování. Vytáhla jsem nůž a hodila ho do zdi.

Před pár týdny na stejném místě jako já a máma spala. Další nůž letěl do zdi. Jak jsem ji mohla věřit? Vytáhla jsem další nůž z boty a hodila ho mezi ty předchozí dva.

Pomsta.

Chci pomstu.

V hlavě se mi začínal rodit plán. Už teď jsem tušila, že to bude něco velkého. Něco, co srazí na zem Annie, van Ecka a Radu. Něco čím vyrovnáme hru. Zasejeme do ulic strach.

Něco...