Life in Ketterdam [Dokončeno]

#51

O Kazovi jsem věděla, že i kdybych ho překvapila, nedal by to na sobě znát. Předložila jsem důstojníkům svůj nový plán. Většině z nich se zamlouval víc než můj původní. Nakonec jsme se přeci jen dohodli, i když to nebylo nic jednoduchého. Všichni až na mě slíbili, že se postarají o lodě. Já jsem měla s grišami jít do Morny hlavní branou. Požádají o návštěvu rodiny příbuzných nebo kmotra, nebo koho to tam ještě měli.

Nasedla jsem do jedné z loděk spolu s Jeredem, Denverem, Erikou, Charlotte, Milen, Hectorem, Kamilem, Markem a Rebekou. Díky jejich schopnostem jsme ani nemuseli veslovat. Vystoupila jsem z loďky první a pomohla ostatním vystoupit.

Šla jsem poslední s rukou položenou na zbrani a vy rukávu druhé ruky nůž, malý ale účinný. Podříznout s ním krk nebyl žádný problém.

Přistoupil k nám jeden ze strážců. ,,Přejete si?" zeptal se a změřil si mě pohledem. Tušila jsem, že mě poznal.

,,Moji svěřenci chtějí navštívit své příbuzné," pousmála jsem se a přistoupila k němu.

,,Ty ale nejsi jejich opatrovník. Nejsi ani plnoletá."

Udělala jsem ještě jeden krok k němu. Milen překryla Hectorovi oči. Vytáhla jsem nůž a rozřízla jsem mu krk. Denver s Jeredem ho zachytili, než dopadl na zem. Posadili jsme ho ke zdi a hlavu nastavili tak, aby vypadal, že usnul při hlídce. Kývla jsem na ostatní a pokračovali jsme dál.

,,Pokaždé za sebou necháváš cestičku mrtvých?" zeptala se mě Milen.

,,Penězi si koupíš mlčenlivost jen na chvíli, ale nikdo z mrtvých nevstane," pousmála jsem se.

Došli jsme na rozlehlé nádvoří. ,,Kudy?" zeptala jsem se.

,,Všichni jsou v celách s největší ostrahou," odpověděla Charlotte a kývla hlavou k jednomu z vchodů. Zahlédla jsem na věži strážníka. Jered se podíval stejným směrem jako já a mávl rukou. Strážník se zřítil do moře. Ozvalo se plesknutí jeho těla o hladinu, které by se dalo klidně pokládat za vlnu, která narazila na břeh ostrova.

,,Potřebuji bouři," řekla jsem jim. Ostatní by se čluny už měli být na místě. Bylo načase zajistit, aby nikdo náhodou nebyl na břehu, když budeme vězně vykládat.

Erik slíbil, že se postará, aby měli vězni kde přespat. Budou mít střechu nad hlavou, i když to nebude žádný luxus. Nejspíš najde nějakou opuštěnou budovu v Dělnické čtvrti nebo Lidu.

Větrostrůjci zvedli ruce nad hlavu. Bouře začala pomalu, spadlo několik kapek, než se pořádně rozpršelo. Potom už lítaly blesky a ozývaly se hromy.

,,Jdeme," kývla jsem na ně. Natáhla jsem ruce a spálila všech šest strážníků, kteří hlídali vstup do nejstřeženější části Morny. Milen po mě střelila pohledem, jako by mi chtěla říct, že je tu s námi malé dítě. Rozběhli jsme se chodbou naše kroky se rozléhaly po celé budově. Mělo to jediný cíl, vzbudit všechny vězně. Bonus pro mě. Přiláká to strážné a já se nebudu muset potom bát, že na nás někdo vyběhne zpoza rohu.

Mávnutím ruky jsem zapálila pochodně rozmístěné po celé chodbě. Několik vězňů nesouhlasně zabručelo. Kdyby věděli, proč jsem tady, nikdy by neprotestovali, naopak by oslavovali.

,,Chci Ducha Ketterdamu," obrátila jsem se na griši za mnou.

Charlotte zvedla obočí. ,,Proč jeho?"

,,Protože bude vůdce," pousmála jsem se a zpomalila, aby stíhali.

,,Doprava," ozvala se Rebeka.

Zahnula jsem. Schody vedli dolů do podzemí. Drží je v kanálech pod Mornou? přemýšlela jsem. Bylo by to pravděpodobné, když zabili tolik lidí.

,,Když půjdeš rovně, tak na konci v čele," řekl mi Mark.

Přikývla jsem a vydala se chodbou dál. Ostatní měli za úkol vypustit zbytek vězňů a říct jim, kde budou čekat naše lodě.

Cestou jsem zabila dva strážníky. Čím jsem šla dál, tím byly celý temnější. Jediné světlo v chodbě byl oheň, který mi plápolal na dlani. Viděla jsem díky němu sotva na krok.

Netušila jsem, jak dlouho jsem šla. Mohlo to být pět minut stejně dobře jako patnáct. Mávla jsem rukou a vyslala oheň dopředu. V jedné celé jsem zahlédla ženu. Dlouhé, mastné a rozcuchané vlády jí padaly do obličeje. Kdysi mohla být krásná... Ten obličej jsem ale poznala. Krvavá dáma. Musela jsem  se blížit k cíli. Naproti ní byl Přízrak. Vzhlédl ke mně. ,,Ďáble," zašeptal.

Odvrátila jsem od něj pohled. Představa, že bych tam místo nich mohla být já, mě děsila víc než smrt. Zůstat ve věčné temnotě, dokud nebude smrt tak milosrdná, že si pro mě přijde. Zaslechla jsem šoupání bot, jak se vězni pomalu plížili k mřížím. Kroky měli pomalé a rozvážně, jako skuteční zabijáci. Kterými také byli ozval se hlas v mé hlavě.

Došla jsem až na konec, jak mi radil Mark. Cela v čele byla nejmenší ze všech, na které jsem narazila. V rohu místnosti seděl muž. Cítila jsem, jak se ochladilo. Strčila jsem si ruce do kabátu.

,,Kde je Andrea a Marcus?" zvedl ke mně oči Duch Ketterdamu.

,,To je kdo?" zvedla jsem obočí.

,,Moji kmotřenci." Vstal a přešel k mřížím

,,Rebeka a Mark?"

,,Musí umět dobře lhát, když obelhali i tebe, Gaio Rollins," pousmál se.

Pokusila jsem se skrýt překvapení. ,,V Ketterdamu musí každý umět lhát, aby přežil."