Neviditelná

4. Díl - Lucky

Cítím jak se mojí tváří rozlévá teplo. Sluneční paprsky mě šimrají po celém těle. Je ráno. Pomalu otevřu rozespalé oči. Neochotně vstanu z mého vyhřátého pelíšku. Moc se mi nechce, ale škola je škola. Mé nohy zamíří do šatny. Dnes to bude černé tílko s košilí s červenobílými kostkami a jednoduché jeany. Směr koupelna. Stop! Má rozespalá mysl dostala nápad. Jdu k mému rádiu a vložím do něj CD s názvem Four. Pustím a odcházím do koupelny. Rozhodnu se neplýtvat teplou vodou a pustím studenou. Umyju si vlasy a vylezu. Cítím jak mé tělo posela husí kůže, ale zima mi není. Obmotám si okolo sebe ručník a na vlasy si dám taky jeden ručník, který smotám do turbanu, ale stejně mi kus vlasů vylézá z ručníku a studené krůpěje odpadávájí na má holá ramena. 

S kartáčkem v puse jdu roztáhnout závěsy k velkému oknu naproti Niallovi a v malém vypolstrovaném výklenku též. Chci se vrátit do koupelny, ale něco mě zaujme. Na (předpokládám) Niallově posteli se povaluje osoba. Vypadá na to že ještě spí. Při zaostření zjistím že je to skutečně Nialler. Jak neočekávané v jeho pokoji, že?! Jen se nad tím usměju jak klidně spí až mi ukápne pasta na ručník. 

V koupelně si napustím umyvadlo a začnu si umývat můj světlý obličej. Studená voda mi stéká po tvářích a zanechává jen studené cestičky, ale mezi kapkami je i něco jiného. Mé vlastní slzy. Usuším si obličej a snažím se přestat plakat. Ovládnout potučky na mých tvářích, ale bohužel se mi to nedaří. 

Už oblečená výjdu s mokrými vlasy z koupelny do pokoje. Stále stékají malé potůčky, ale komu to vadí?! Nikomu na mě nezáleží jsem nikdo bez nikoho. Nechali mě tu samotnou. Všechny učebnice už mám ve škole, takže nemusím dnes nic tahat. Možná jen moji kytaru. Sednu si na sedací pytel a jemně uchopím kytaru. Je to to jediné co mi zbylo. Na zadní straně je vyryto "Never guve up. Your parents." další vpomínky. Tuhle kytaru jsem dostala když umíral táta. Bylo mi třináct a opouštěl mě muž, kterého jsem měla nade vše ráda. Chtěl být s námi doma až se to stane. Jednou vstal z postele a ze skříně vytáhl tuhle kytaru. "Tady máš něco na památku ode mě i maminky. Nikdy na mě nezapomeň."řekl a do rukou mi dal nástroj ze dřeva. Slzy už netekly v potůčcích, ale ve vodopádech. Hodinu po tom co mi dal tuhle vzpomínku zemřel. 

Začala jsem vybrnkávat jednoduchou písničku a zpívat slova. Jednoduše jsem zpívala to co jsem cítila, to co jsem chtěla říct tátovi a mámě.

Za okny jsem si všimla pohybu. Niall je vzhůru. "Jsi v pohodě?"na bílém papíru zářila modrá písmena. "Jo. Jen mě šikanují vzpomínky."snažila jsem se na něj usmát, ale nešlo to. Vzala jsem kytaru a ochraný obal. Přes krk jsem si hodila Vansky a běžela dolů aby mě nemohl litovat. Zahlédla jsem jen jeho pohled jako by říkal To bude dobrý, ale já vím že nebude. 

Akorát jsem doběhla dolů když se zavíraly dveře. Opět ten svítivý papírek v bílé prázdnotě. "Nečekj na mě. Díky že jsi nakoupila. Na lince máš nějaké peníze."bylo to pro mě tak frustrující. Ani moje teta nemůže počkat aby mě obejmula a řekla že to bude dobrý. Tok slz se konečně zastavil a já se cítila lépe. Vykašlala jsem se na snídani a obula se. Kytaru jsem si hodila na záda a vyrazila do školy. Dnes jsem tam jen do 12 hodin, protože mám jen zpěv a hudební nástroj jako dvou hodinovky. Hva klíče na kroužku se zeleným přívěskem You are my lucky jsem strčila do kapsy. Rukou jsem si projela vlasy a vydala jsem se na cestu do školy. Ranní slunce mě hřálo do obličeje, ale mé ruce byly zkřehlé zimou. Je mi to jedno. Všechno mi to je jedno musím žít! Dala jsem se do rychlého kroku a začala jsem se smát na kolemjdoucí lidi. Úsměvy mi opláceli. Jedna holčička mě zatahala za lem mé bundy. Měla blond kudrnaté vlásky jako andílek a modré oči. Vypadala jako andílek. "Moc hezky se směješ."řekla s úsměvem od ucha k uchu. Klekla jsem si k ní. "Je důležité se smát, protože nikdy nevíš kdy to všechno zkončí."usmála jsem se a pohladila jí po vlasech. Přišla jsejí maminka, která se na mě usmála a odešla s andílkem za ruku. Byla jsem pevně rozhodnutá že tenhle den bude dobrý.