Neviditelná

34. Díl - Slib, že mu to neřekneš

„Byli jsme u nás doma a ona si uvědomila, že ona už rodinu nemá a pak na letišti jsme se políbili, ale v letadle řekla, že o tom nechce mluvit a já jsem řekl, že to byl úlet. Po zbytek cesty jsme skoro nemluvili. Až v autě mi řekla, že to pro ni dělat nemusim a že bych měl jít žít svůj život tak abych toho nelitoval. Od té chvíle v letadle dělá jako bych byl cizí. Když se jí dotknu ucukne. Já nevím co...mám dělat. Chci jí pomoct, protože ji miluju a ničí mě ji takhle vidět."Niall se zhroutil na židli a nechal spadnout svůj obličej do dlaní.

„V první řadě by jsi jí měl říct, že je pro tebe všechno, ale nemusíš jí říkat, že ji miluješ jen, že je teď pro tebe vše a kolem ní se točí tvůj svět. To by byl dobrý začátek. A dokud si to s tím miluju, nemiluju, nevyjasníte už žádné líbání!"poplácal jsem ho po zádech a donutil vstát a jít se dívat na film.

Celý film Lyn brečela i u šťastných scén. Už nemáme žádné papírové kapesníky, ale já jí to nemám za zlé. Akorát mi vadilo, že nezbyly kapesníky pro mě.

„Já...za chvíli jsem zpět."s další vlnou pláče utekla. Niall se už začal zvedat, že za ní půjde, ale já ho zastavil.

„Teď jsem na řadě já. Ty si odpočni už konečně."hodil jsem na něj ještě úsměv a běžel za tím uzlíčkem neštěstí.

Vešel jsem do Niallova pokoje. Jinde být nemohla.

„Lyn co se děje?"přisedl jsem si k ní na postel.

„Slib mi, že to nikomu neřekneš. Ani Niallovi."podívala se na mě prosebně, ale přesto s velkou bolestí v očích.

„Slibuju."stiskl jsem jí ruku, abych ji pobídl k mluvení.

„Já...už mě to s tou smrtí...ani moc netrápí, ale... pořád to tu je, ale můj...hlavní problém je...Niall."vyvalil jsem oči a nevěděl co říct.

„A co je to za problém?"vysypal jsem ze sebe.

„Já ho....miluju, ale on mě ne. Když...jsme se políbili na letišti tak pak v....letadle řekl, že to...to byl jen úlet."začala vzlykat naplno.

Objal jsem ji a utěšoval.

„On tě má moc rád, ale musíš mu říct co tě trápí. Jinak si neporozumíte."

„Ale jak si můžeš být tak jistý, že mě má rád."zvedla ke mně pohled.

„Jsem si jistý, že tě alespoň trošičku miluje. Má to v očích. Chová se k tobě jako k žádné jiné. S tebou je tak opatrný na to co dělá a říká. Bojí se o tebe."utíral jsem jí slzy snad posledním kapesníkem v domě.

Proč to dělám tak zatraceně složitý? Asi by to jinak nikoho nebavilo. :D Nejsem na ty příběhy stylu, že si řeknou miluju tě v druhým díle a pak se tam řeší krize ve vztahu. To fakt ne... :D

Vaše Netinka
xoxo