Agent Gomez | Steve Rogers / Captain America ◾ Book One - Three

|Twelve|

Poté, co jsme ještě nějakou chvíli zůstali ve Stork clubu, jsme se rozhodli odejít a trošku se prospat. Ale během noci jsem měla noční můry o Stevovi, o Buckym a o tom, že jsem je ztratila oba dva. Opravdu potřebuju takové myšlenky dostat z hlavy. I když už jsem jednoho z nich ztratila. Pro mě ale není ztracený, pořád je se mnou v duchu.

Druhý den a během toho, co jsem si procházela věci s Peggy, přišel Steve a dal mi nějaké psí známky.

„Co to je?" zeptala jsem se.

„Ty jsou Buckyho. Myslel jsem si, že bys je třeba chtěla." Podívala jsem se na ty známky a viděla jsem na nich Buckyho jméno s datem jeho narození a čísla regimentu. Přejela jsem prstem přes jeho jméno a usmála jsem se na Steva.

„Ty je nechceš?" zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou.

„Myslel jsem si, že ty bys je chtěla víc." Usmál se a já jsem ho vzala do objetí.

„Děkuju, Steve," šeptla jsem mu do ucha.

„Nemáš zač, Ash." Ještě jednou se usmál, než si šel po svém. Všimla jsem si smutné Peggy, tak jsem ji rychle objala. Říct jí o Buckym bylo těžké, když, podle Steva, se jí Bucky chystal zeptat, jestli bude jeho přítelkyně, přímo po tom, co se vrátí přesně z té mise, na které padl. Společně se mnou byla Peggy devastovaná, ale snažila se svůj smutek, který jsem hned prokoukla, schovat. Dokonce i Howard byl smutný. S Buckym se potkali jen párkrát, ale myslela jsem si, že z nich budou kamarádi. Osobnostně si byli podobní. Duchaplný a vtipný a člověk, kterého těžko nemáte rádi.

Usmála jsem se nad těmi vzpomínkami a dala jsem si známky kolem krku a schovala jsem je pod uniformu. Peggy se nad mými činy usmála, než vzala nějaké papíry a přešla ke stolu, u kterého jsme se scházeli. Phillips stál v jeho čele a já jsem seděla mezi Howardem a Stevem.

Phillips se otočil od mapy k nám. „Johann Schmidt patří do cvokhausu. Myslí si, že je Bůh a je ochotný hodit do povětří polovinu světa, aby to dokázal, počínaje USA."

„Schmidt pracuje se silami přesahující naše schopnosti," promluvil Howard. „Dostane se přes Atlantik a smaže z mapy celé východní pobřeží během hodiny." Podívala jsem se na Steve, který si četl nějaké poznámky o Schmidtovi a o tom, kde by mohl být. Položil papír na stůl a vypadal zmateně.

„Kolik máme času?" zeptal se chlápek jménem Timmy. Docela jsem se se 107 poznala poté, co je Steve zachránil. Všichni to byli milí muži, kteří mi připomínali Buckyho.

„Podle mého nového přítele míň jak čtyři a dvacet hodin." Jsem si jistá, že Phillips mluvil o Stevovi. Ale čtyři a dvacet hodin? To není moc času.

„Kde je teď?" zeptala jsem se.

„Poslední základna Hydry je tady," řekl Phillips a ukázal na místo na nějaké fotce s horami. „V Alpách, 500 stop pod povrchem."

„Takže, co máme dělat?" zeptal se další člen 107, myslím, že to byl Dugan. Ze všech byl nejhodnější. Docela jsem se s ním spřátelila, abych řekla pravdu.

„Chci říct, nemůžeme jim přece jen tak zaklepat na dveře."

„Proč ne?" zeptal se Steve a s tím se všechny oči přesunuly na něj. Doufám, že teď žertuje. „To přesně uděláme." Nežertuje, že?

Ukázalo se, že ne. Oni opravdu půjdou před jejich dveře. Snažila jsem se Steva přesvědčit, aby vymyslel lepší plán, ale on se mě jen zeptal, jestli mu věřím.

Tentokrát ale s Peggy nezůstaneme pozadu. My budeme jejich záloha. Jakmile se dostanou na základnu, já a Peggy povedeme do základny 107. Jsem docela natěšená z takové akční práce, protože jsem nic takového nedělala od té doby, co jsem se vytrénovala. Očividně vím, jak používat zbraň, ale nikdy jsem ji nemusela nijak použít, kromě trénovacího zařízení. Taky kromě toho dne, kdy jsem střílela na Stevův štít, ale to byl test.