Spolu už navždy

26. Bojovnice v srdci

,,Fajn. Buď užitečněj a jdi na hlídku na jižní část území." Nařídil mu Flannagan. René poslušně přikývl, přeměnil se na vlka a zmizel mezi stromy.
_________________
Pohled Freyi

Nechápala jsem, co tady dělá René. Proč sakra Flannagana poslouchá?! Vždyť René... zrazuje vlastní smečku, vlastního alfu a dokonce i vlastní sestru.

Flannagan se rozešel k domu a já stále nehybně stála na místě a pozorovala místo, kde mezi stromy zmizel René. Tohle jsem doopravdy nedokázala pochopit... nebo jsem to jen pochopit nechtěla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle by René neudělal.... jenže opak byl pravdou.

,,Freyo." Ozval se Flannagan, kdy už byl skoro u dveří do domu. Ale já se ani nepohnula.
Jeden z vlků, kteří stále stáli v mé blízkosti, mi položil ruku na rameno, aby mě popostrčil. Ale já jeho ruku pevně chytila, prudce ho přitáhla k sobě, vykopla nohou a prudce zasáhla jeho koleno, takže se zavrčením klesnul na jedno koleno. Ruku, kterou před tím položil na mé rameno, jsem mu prudce zakroutila za zády. Potom jsem se sklonila k jeho uchu.
,,Nedotýkej se mě!" Zavrčela jsem, pustila ho a rozešla se za Flannaganem.

A vyděsilo mě, jak se Flannagan tvářil.... tvářil se, jakoby byl pyšnej na něco, co stvořil... a já si začínala říkat, že za vším tím, jak se ke mě choval a jak se tvářil, je něco skrytého... něco temného a rozhodně špatného, nikoli dobrého.

Vešla jsem do domu a Flannagan se na mě otočil.
,,Jak dlouho s tebou je ten vlk, kterýho jsi poslal na hlídku?" Zeptala jsem se okamžitě. ,,René? Moc dlouho ne. Ale sám mi nabídl, zda se k nám může přidat. A já souhlasil, protože se mi hodí někdo, kdo to tady zná." Odpověděl a mě se skoro až zastavilo srdce.... René skutečně zrazuje vlastní smečku.

,,Překvapená? Říkal jsem, že v našem světě je důležitější síla a moc, než vlastní rodina, nebo smečka." Řekl škodolibě Flannagan. ,,A já řekla, že je pro mě důležitější rodina, smečka a přátelství. Uvidíme, jestli nakonec vyhraje moc, síla, nenávist... nebo pouhá láska a rodina." Zavrčela jsem a prostě šla nahoru do pokoje... bývalého pokoje Diona.

***

Byla jsem v pokoji už docela dlouho. Netuším, jak dlouho, to jsem nějak nedokázala odhadnout. Ale venku už se začalo stmívat.

Lekla jsem se, když se dveře otevřely. Ale trochu jsem se uklidnila, když jsem si všimla, že je to Kellys. V rukou nesla tác, kterej položila na stolek a já tak překvapeně pozorovala jídlo na něm.

,,Řekla bych, že budeš mít hlad." Pousmála se. ,,Doopravdy je tomu Edmundovi jen sedmnáct?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,Jo, je. A je na svůj věk fakt dobrej." Usmála se, jakoby jí snad těšilo, že ten mladík dokáže i zabíjet.

,,Flannagan mi řekl o mém otci." Řekla jsem po chvíli. ,,Vzpomínám si na Aarona.... vážně Flannaganovi pomáhal s bojem. Býval to vážně dobrej bojovník. Dost vlků se ho i bálo." Řekla a otočila se k odchodu.

,,Proč nám to otec nikdy neřekl? Proč mě a mým sourozencům nikdy neřekl, kým byl?" Zeptala jsem se a zamračila se. Nechápala jsem to.
,,Protože věděl, že kdyby vám to řekl, chtěli byste, aby vás učil bojovat. A on věděl, že kdybyste se učili bojovat, byli byste dobří, vážně dobří... obzvlášť jeho prvorozená dcera.... ty. Věděl, že by o vás potom, jakožto o dobré bojovníky, byl zájem a potom se některé z jeho dětí mohlo dát na špatnou cestu... mohlo by začít toužit po moci a síle. A to on nechtěl. Stejně to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo.... že tě Dion nakonec dostal, přestože jsi o své pravé, bojovné stránce ani nevěděla." Řekla, pousmála se a opustila pokoj.

A já si její slova pořád přehrávala v hlavě a přemýšlela nad tím.

Pohled Damiena

Připadal jsem si bez Freyi, jakoby něco uvnitř mě chybělo. Připadal jsem si, jako bych se topil někde uvnitř sebe, protože jsem neměl svojí loď, kterou představovala Freya.... loď, která mě držela nad to vodou, ve které jsem se bez ní topil.... na vodě zmatení, agrese, temna, samoty a šílenství.
Momentálně jsem se pohyboval na velmi úzké hraně, mezi totální nepříčetností, a mezi naprostým zoufalstvím.

Zvládal jsem jen přítomnost Liron. Nikoho jinýho jsem nechtěl vidět, natož s někým mluvit. Seděl jsem v křesle a pohled upíral ven, kde už se pomalu stmívalo. V jedné ruce jsem měl skleničku se zlatavou tekutinou... jo, Raimond si myslel, že mi alkohol pomůže aspoň trochu, ale ne. Momentálně mi z toho bylo spíš blbě.

Hleděl jsem ven a chvílemi pohledem sklouznul na postel, kde ležela a spala Liron. Nehodlal jsem jí dát do jejího pokoje... nehodlal jsem jí spustit z očí.

Zase jsem se zadíval ven a skleničku položil na zem vedle křesla, na kterém jsem seděl, a potom vstal. Jen narychlo  jsem se osprchoval.
Potom jsem se vrátil do pokoje a přeměnil se na vlka.

Skočil jsem na postel a stočil se vedle Liron tak, abych jí zahříval místo deky. Byl jsem ve vlčí podobě, protože jsem takhle nemohl brečet, poněvadž to ve vlčí podobě nejde. A já nechtěl brečet. Kdybych brečel, začal bych se topit v bolesti a žalu a dost možná bych zešílel a stal by se ze mě ten Damien, kterej zemřel s Taranem... ten vrah, kterej už být nechci.

Jen jsem, stočený vedle Liron, zavřel oči a vnímal její dech. Tak moc jsem si přál, aby tady byla Freya. A tak moc mě bolelo, že tady není a že nevím, jestli je v pořádku... a taky nevím, kdy jí uvidím, jak dlouho to ještě potrvá. Jedeme podle Raimondova plánu... což je, držet se Flannaganova plánu a jeho plán neznáme. Víme jenom, že chce, abych trpěl tím, že tady nemám svou družku.... což se mu povedlo, protože vážně trpím... a potom mě chce zabít. Jenže nevím kdy.... kdy jí zase uvidím, obejmu a políbím.
_________________
Možná by další kapitola mohla být zítra ❤️