Spolu už navždy

37. Krvavá smečka

,,Hele, Uno... Serafino, zvládneme to. Umíš se prát jako já a Raimond a ještě tě pak učil Andrew... jsi silná. My všichni společně jsme silný," řekl jsem a asi jsme se snažil tím povzbudit a přesvědčit i sebe.
_________________
Pohled Freyi

Flannagan mě další den znova donutil jít za Airrilem, aby mě ještě tak nějak zdokonalil v mým umění se prát, zatímco Flannaganovi vlci dneska odpočívali na zítřejší propuknutí boje. A já chvílema myslela, že už to trénování vážně nezvládnu.

Znova mi podrazil nohy a já znova dopadla na zem. A v ten moment, jakoby ve mě něco přeskočilo. Změnila jsem se na vlka a skočil po Airrilovi. Srazila jsem ho pod sebe a začala jsem vrčet... a on mi zaraženě i částečně vyděšeně hleděl do očí. Chystala jsem ho zabít, když mi došlo, co dělám a jak se chovám... jako divoký zvíře.

Nebyla jsem zvíře... nejsem zvíře! Slezla jsem z něj a pak jsem stále ve vlčí podobě vyběhla ze sklepa a než si vlk u dveří co hlídal, stihl uvědomit kdo jsem a co dělám, proskočila jsem oknem v přízemí a vběhla do lesa. Nevnímala jsem kam běžím, vnímala jsem jen svoje splašený myšlenky, který jakoby mi chvílema utíkaly pryč a já je nemohla zachytit. Nemohla jsem zachytit téměř žádnou myšlenku, jakoby moje mysl nespolupracovala, jakoby nedokázala logicky uvažovat.

Slyšela jsem, jak se z dálky ozvalo vytí a já ještě přidala. Měla jsem pocit, že nedokážu zastavit, bylo to jako bych se cítila naprosto volně a nemusela na nic myslet. Ale taky jsem věděla, že to znamená, že moje mysl uvažuje víc jako zvíře... jako bych neměla žádný starosti a mohla si jen tak běžet. A někde v pozadí mysli jsem věděla, že bych měla zastavit a začít uvažovat jako člověk, jenže to... nešlo.

Uslyšela jsem, jak zamnou někdo běží a moje tělo odmítalo zpomalit.
Dost! Já nesmím bejt zvíře! Jsem člověk... jsem i člověk, nejsem jen vlk, nesmím bejt jen vlk! Jsou vlci, co zdivočely a už nikdy se nedokázaly úplně stát... lidmi. Když se přeměnily z vlka na člověka, byly roztěkaný, nervní a vnímaly pořád víc jako zvířata. Tomu se říkalo zdivočení... trvalý zdivočení. A to jsem si nemohla dovolit. Na ten boj musím logicky uvažovat, jinak se nám nepovede vyhrát.

Ozvalo se další vytí a moje nohy odmítaly zastavit. Věděla jsem, že už jsem daleko od domu a že riskuju vlastní život, ale bylo to jakoby vlčí instinkty přebíraly mojí mysl a ta chtěla jen běžet a nezastavit...

Což rozhodně nevyšlo v momentě, kdy mě někdo srazil na zem a téměř mi vyrazil dech. Zůstal stát nademnou a já se podívala do ledově modrých vlčích očí Flannagana. A když se on podíval do mých očí, nepatrně se zarazil. Musel v mých očích vidět tu divokost, musel tam vidět to zvíře.

Kam si myslíš, že běžíš? Ozval se jeho hrubý hlas a u toho zavrčel, až jsem nepatrně trhla hlavou. Mohl mě teď zabít, ale nemyslela jsem si, že by to udělal. Je skvělý vidět, že vlčice v tobě bez Damiena šílí až tak moc... protože vím, že on taky šílí tak strašně moc. Chtěl bych to vidět. Dodal škodolibě a já snad ještě nikdy neměla takovou chuť ho zabít. Zavrčela jsem a zakousla se mu do přední nohy, kterou měl vedle mojí hlavy. Jenže s ním to ani nehnulo... jen tou nohou trochu cukl. Podívala jsem se na něj a viděla, jak nepatrně naklonil hlavu na stranu. Bolest mi nevadí, malá Freyo. Bolest mě nezpomalí, ani nezastaví. Proto jsem tak silnej a mocnej, protože mě tohle nedokáže zastavit. Mírně zavrčel a já ho zaraženě pustila. Měla jsem pocit, že se na chvíli zastavil svět. Protože jsem měla pocit, že se všechny moje neděje rozpadají. Jak porazit někoho, kdo tak bravurně zvládá bolest?

Slezl ze mě. Vstávej. Zavrčel a já skutečně vstala a oklepala ze sebe hlínu. A ztuhla jsem, když jsem se podívala mezi stromy za Flannaganem... stáli tam vlci, jeho vlci... jeho smečka. A všichni hleděli na mě. Viděla jsem v nich jen zvířata. Lesknoucí se oči, jizvy po těle, slepá poslušnost a loajalita k Flannaganovi. Tohle byly vrazi... oni všichni byly zkáza, noční můra... smrt. To v nich bylo vidět.

Vidíš je? Jsou to vojáci... jsou to stráže... oni jsou budoucnost všeho, co jsi doteď znala. To oni to tady všechno budou brzy ovládat. Oni jsou nová budoucnost. Ozval se Flannagan a jeho hlas zněl pyšně, byl na ně pyšnej... byl pyšnej na sebe a na to, co vybudoval.
Pak se podíval na svoje vlky. Kdo jste? Oslovil je, jakoby tohle měli už nacvičený. A všichni postupně zvedly hlavy a podívali se na něj a zpátky na mě. A pak se ozvaly hlasy snad téměř všech. Jsme Krvavá smečka.
A potom se ozval hlas jen Kellys. Protože naši nepřátelé budou krvácet.

Možná je to všechno zbytečný. Možná, že prostě nemůžeme vyhrát a že tohle musí bejt náš konec. Možná to tak skutečně a já se jen bála si to přiznat... bála jsem se to vidět.

Vracíme se. Řekl Flannagan a rozeběhl se, přičemž jsem ho následovala jen proto, že by se na mě ti vlci jinak vrhly a já bych neměla nejmenší šanci.
Běžela jsem kousek za Flannaganem a všude kolem nás běžely vlci. Pod srstí se jim rýsovaly svaly a sem tam měli srst narušenou nějakou jizvou, krátkou, dlouho, tenkou, tlustou... ale každej z nich měl aspoň jednu jizvu.

A já mezi nima najednou ucítila určitý a zvláštní záchvěv moci... kdokoliv kdo byl s nima, byl mocnej. Oni byly mocný... a já to cejtila až hluboko v nitru... že bych mezi ně mohla vlastně patřit. Že si mezi nima částečně připadám... silnější.
___________________
Ještě pár kapitol zbývá, než se dostaneme k boji, ale už se to blíží.