Spolu už navždy

6. Strach nahánějící samotář

Byl tam Cesan a boxoval. Agresivně, silně. Nepoznávala jsem ho. Kde byl ten jemný hlídkař?
_________________
Pohled Freyi

Pomalu jsem se k němu rozešla. Nechápala jsem, co tady dělá. Vždyť hlídkaři nepotřebují umět bojovat. On nikdy nechtěl být bojovník.

,,Cesane?" Promluvila jsem zrovna ve chvíli, kdy pěstí udeřil do boxovacího pytle. Pomalu vydechl a zrak stočil na mě. Překvapil mě fakt, že neměl ani boxovací rukavice..... ne, měl jen ruce omotané něčím, co se zdánlivě podobalo obvazu.
,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se nechápavě.

Znovu prudce udeřil pěstí do pytle a znovu se podíval na mě. Pohledem přejel mě, boxovací pytel a pak své pěsti. Pohledem se vrátil ke mě. ,,Vidíš." Odpověděl hlasem, který jsem nepoznávala.

,,Proč to ale děláš?" Ptala jsem se dál nechápavě. ,,Protože chci." Pokrčil rameny. ,,Co kdybys mi odpověděl normálně?!" Lehce jsem zvýšila hlas. ,,Měl bych?" Zeptal. ,,Ano, měl." Odpověděla jsem. ,,Třeba nechci." Odsekl.
,,Stalo se něco?" Zeptala jsem se znovu, opatrně a nechápavě. ,,Co by se mělo stát?" Ptal se rádoby nechápavě. Bože, proč se tak chová?!

,,Já nevím, nikdy jsi nechtěl umět žádné umění bojovníků! Tak proč tady najednou tlučeš zběsile do toho pytle?!" Znovu jsem zvýšila hlas. ,,Řekl bych, že ti do toho nic není, Freyo. Nestarej se o mě. Jen ti budu přidělávat starosti." Řekl a znovu udeřil silně do pytle, až jsem sebou lehce trhla.

Potom upřel pohled ke dveřím a pousmál se. Otočila jsem se směrem, kam koukal. A spatřila Serafinu, jak pomalu mezi všemi prochází, se sklopenou hlavou. ,,Co tu dělá?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,Požádal jsem jí, aby sem přišla." Odpověděl a v ten moment to ve mě hrklo a všechno mi došlo.

To proto se teď chová tak, jak se chová. Je naštvaný na ní, protože hodně vlkům ublížila. Je naštvaný na sebe, že jí tak moc miluje. Je naštvaný na svět, že zrovna ona je jeho družka. Ale hlavně je naštvaný na to, že se z té dokonalé a dobrosrdečné Uny, stala vraždící a nebezpečná Serafina. Na jednu stranu by jí nejraději zabil, protože ublížila mě, a psychicky i bratrům Nightworldům.... a na stranu druhou by nedovolil, aby se jí něco, cokoliv, stalo. Bylo to tak zvláštní a tak krásné.

Přišla k nám a já věděla, že se mi nedokáže podívat do očí. Na to byla až moc zlomená. ,,Ahoj, Seraf." Promluvila jsem pomalu a klidně. Vím, co udělala, ale nestojím o to, aby se mě bála. Ona na pozdrav jen kývla hlavou. ,,Nemusíš se mě bát." Promluvila jsem znovu. ,,Nebojí se." Ozval se Cesan. ,,Jen lituje toho, co udělala." Dodal.
,,Ne, Cesane...." Promluvila potichu. ,,...bojím se, protože se nedokážu do očí podívat někomu, komu jsem tak moc ublížila." Dodala šeptem.

Cesan k ní přistoupil a přitáhl si jí k sobě. Ona se čelem opřela o jeho rameno, zavřelo oči a nasála jeho pach. Musela jsem se pousmát, protože to bylo dokonalý. Cesan na chvíli zavřel oči a když je zase otevřel, vypadal klidněji.
Na chvíli se mi podíval do očí, já se usmála a odcházela.
S tím se bude muset něco udělat. Budu muset najít a vrátit toho starého Cesana, tohle nebyl on.

Pohled Damiena

Tentokrát jsem mohl jít do lesa já. Včera Freya, dneska já.

Proto jsem vyšel z domu, přeměnil se na vlka a rozeběhl se lesem. Proběhl jsem kolem dvou hlídkařů a ještě přidal. Miloval jsem tu rychlost. Protože nikdo není rychlejší, než já.... kromě mé sestry, Serafiny. Ta je rychlá stejně, jako já. Oba to máme po mámě.

Nezastavil jsem ani ve chvíli, kdy jsem opustil území mého bratra. Dokonce jsem ještě přidal.
Právě jsem běžel po území nikoho.... území samotářů.

Zastavil jsem a nadechl se toho dokonalého, čerstvého vzduchu. Miluju tu volnost.

Otočil jsem se a spatřil samotáře. Budu upřímný, pohled na něj mě vyděsil. Jeho srst byla černější, než noc. Jeho oči ledově modré jako ten nejchladnější led. Srst měl prořídlou a na hodně místech měl jizvy. Jedno ucho měl na špičce rozštěpené a kulhal na jednu nohu, na které měl dlouhý, a ještě docela čerstvý škrábance. Měl jizvu dokonce i přes oko, které bylo o trochu světlejší, než to druhé, zdravé. Přejel jsem ho pohledem. Poprvé v životě jsem viděl černého vlka, který má i ve vlčí podobě modré oči. To zdravé oko ale nebylo čisté modré, byla v něm i hnědá.

Zavrčel a já se připravil bojovat, ale to už vlk zmizel mezi stromy. Zaraženě jsem hleděl na místo, kde ještě doteď stál. Nechápal jsem jedno.... kdyby byla větší tma a ten vlk by ode mě byl dál, myslel bych si, že je to Taran, tak moc se mu podobal. Až na to, že Taran měl ve vlčí podobě tmavé oči a byl tmavě hnědý, nikoli černý, jako tenhle děsivý vlk.

Po chvíli, kdy jsem bez hnutí stál na místě, mi došlo, že už nejsem sám. Asi vážně byla blbost, chodit na území samotářů.
_______________
Pokusím se zítra vydat další kapitolu❤️.... nebo technicky vzato bych jí mohla vydat ještě dneska, ale uvidím.