Spolu už navždy

16. Naděje nebo síla?

Potom mi to došlo. Pootevřela jsem pusu a chvíli na něj jen hleděla.
,,Je to tvoje sestra." Vydechla jsem.
__________________
Pohled Freyi

,,Nevlastní. Nemám s ní společnou krev. Ale je to moje sestra, protože se známe už od malička a protože jsem jí tak bral vždycky." Řekl a já jako bych viděla city. Měl srdce.... sice evidentně zahalené nenávistí, ale můžu zkusit jeho srdce probrat.

,,Máš svou sestru rád?" Zeptala jsem se. ,,Samozřejmě." Přikývl. ,,Ublížil bys jí?" Zeptala jsem se a došla k němu blíž. ,,Ne..." Odpověděl a já se chystala něco říct, ale ještě promluvil. ,,...dokud by mi nestála v cestě. Kdokoli se mi postaví do cesty, toho zabiju." Jakmile to vyslovil, moje naděje zmizela. Měl srdce, ale zcela ho pohltila temnota.

,,Jsi bezcitnej parchant!" Zavrčela jsem a chtěla mu dát facku, ale chytil mě za obě zápěstí a přirazil ke zdi vedle okna. ,,Jsem parchant. A neskutečně si to užívám. I ti největší vrahové, kteří jsou nyní součástí mé smečky, mě poslouchají. Protože si jsou jistí mou silou. Jsou si jistí tím, že jsem pro ně dobrý alfa." Škodolibě se usmál. ,,Všichni jsme parchanti. Ale zvládneme všechno, narozdíl od smečky Raimonda." Ušklíbl se.

,,V našem světě potřebuješ sílu. Naděje je ti k ničemu. Jenže to většina vlků nikdy nepochopí." Jeho oči mi naháněly strach.
,,To není pravda!" Vyprskla jsem na něj. ,,K životu nepotřebuješ sílu... potřebuješ lásku, rodinu a naději." Pevně jsem mu hleděla do očí.

Pobaveně se uchechtl. Moje zápěstí si přendal do jedné ruky, ale nechal je nad mojí hlavou. Druhou rukou mě pohladil po tváři. A já nechápala. ,,Jsi tak naivní, Freyo. Nechápeš smysl tohohle života. Láska ti krk nezachrání, síla ano." Chytil mě pod krkem, ale ne pevně.... jen lehce. A já stále na něj nechápavě hleděla.

Pevně jsem zatnula zuby a pozvedla hlavu, přestože tak měl lepší přístup k mému krk. ,,Radši umřu, milovaná rodinou a přáteli, s nadějí v srdci... než abych žila se sílou, která by mi zachránila život, ale byla bych osamělá a nemohla se spolehnout ani na nejbližší osoby kolem mě!" Zavrčela jsem a tím narážela na to, že on nemá nikoho... nikoho, kdo by ho skutečně miloval. Je silnej a má smečku, ale je osamělejší, než samotář, kterej už roky nežil ve smečce.

Mihl se mu v očích vztek. Ale zase zmizel. ,,Snažíš se mě naštvat a tak ve mě vyvolat emoce.... vztek, smutek, pochybnosti. Jenže já mám své emoce pod kontrolou. Jestli se snažíš najít dobrost a lásku v mém srdci, s lítostí ti oznamuji, že je to marný." Stále mi hleděl do očí.

,,Nic není marný. Jen musíš vědět, na jakou strunu zahrát." Neuhybala jsem pohledem, přestože mě jeho oči děsily. Stejně, jako jeho ledový a bezcitný pohled.
,,Láska pro mě nic neznamená." Řekl, pustil mě a odcházel.

,,Jestli máš vztek.... je to tvoje." Ukázal na boxovací pytel a odešel z pokoje. Připadalo mi to absurdní, ale potřebovala jsem to.

Proto jsem o chvíli později už naštvaně bušila do pytle. Do každý rány jsem dávala všechen svůj vztek, který byl zaměřený na Flannagana. Každý úder byl silnější. Používala jsem i nohy, lokty.... cokoli, čím jsem do toho toho mohla praštit.

Po dlouhých minutách bušení do pytle, mi začal pomalu docházet dech. Ale já nepřestávala. A vzhledem k tomu, že jsem na pěstech neměla žádnou ochranu, jsem si je po chvíli rozedřela do krve. Ale stejně jsem nepřestávala. Chtěla jsem to ze sebe dostat.

Vztekle jsem vrčela a představovala si, že namísto toho pytle, je tam Flannagan. Přidávala jsem na rychlosti i na síle. Cítila jsem krev, kterou jsem měla na pěstech. Ale stejně jsem přidala na síle.

Po chvíli jsem slyšela otevření dveří, ale naprosto to ignorovala. Potom jsem slyšela kroky. Stále jsem zběsile mlátila do pytle​. Skoro jsem nedokázala vnímat okolí.

,,Freyo..." Ozval se hlas toho parchanta. Jeho hlas se mi zabodl do uší a já ještě přidala na síle. Přestávala jsem popadat dech.

Flannagan zastavil vedle mě. ,,To stačí, Freyo." Řekl kousek od mého ucha. Prudce jsem se otočila a vyrazila proti němu pěstí. V pohodě se vyhnul, jakoby to čekal. Couval, s naprosto ledově klidným pohledem a já proti němu šla, zatímco jsem se ho snažila kopnout, vrazit mu pěstí, nebo cokoli z toho.

Málem jsem mu vrazila pěstí do žeber, ale konečně využil ruku a mojí pěst odstrčil.
Při mé další ráně už zastavil, znovu chytil moje zápěstí a zase mě přirazil ke zdi, zatímco držel má zápěstí nad mou hlavou.

,,Řekl jsem, že stačí." Podíval se mi do očí. Můj dech byl neuvěřitelně rychlej. Skoro jsem ten dech nestíhala propadat. Můj hrudník se zběsile zvedal a zase klesal. Cítila jsem, jak mi na krku tepe žíla. Moje srdce mi silně bilo do hrudi.

Chtěla jsem mu ruce vytrhnout, ale on mi to nedovolil. Nejdřív jsem za sebe dostala vztek a teď se dostavil smutek a zoufalství. Do očí se mi nahrnuly slzy. Moje naprosto vyčerpané tělo už to nezvládlo a podlomily se mi nohy. Kdyby mě nedržel za zápěstí, už bych ležela na zemi.

Povzdechl si, pustil má zápěstí a než jsem stihl spadnout na zem, vzal mě do náruče. Nedokázala jsem se bránit, už jsem byla naprosto vyčerpaná.

Po tvářích mi stekly slzy zoufalství. Došel semnou do postele a položil mě do ní. Po chvíli se ozvalo prásknutí dveří... odešel.
___________
Dneska asi vydám ještě jednu❤️