Spolu už navždy

8. Kde je?!

Damien mě objal. ,,Jdeme jí hledat. Bude někde v domě. Neboj se, neutekla." Řekl a já se smutně uchechtla.
_________________
Pohled Freyi

,,Máte jí?" Zeptala jsem se, když jsme všichni prohledali celý dům.

,,Freyo?!" Domem se ozval Damienův hlas, plný zoufalství. Proto jsem za ním ihned běžela do pokoje Liron.

,,Co je?!" Zeptala jsem se nechápavě a doběhla k němu. V třesoucích se rukou, držel nějaký papír.
Vytrhla jsem mu papír z ruky a přečetla si, co je na něm napsáno.

Nejlepší ze všech věcí je pomsta. Víte proč? Protože pomsta přináší uspokojení a klid na duši.
No tak, Damiene... myslel sis, že tě zabití Tarana nebude nic stát? Vaše dcera je naživu (zatím). Možná, že naživu i zůstane. Ale být vámi, dával bych si pozor, čas ubíhá, tik tak. Chcete svou dceru zpět? Fajn. Možná, že jeden z vás ví, kde mě najít.
Pomsta - bude - sladká.
Váš neznámý únosce. ;)

Papír mi vypadl z ruky a já spadla na kolena. Z očí mi začaly téct slzy v proudech. Celé mé tělo se začalo lehce třást. Nemohla jsem skoro dýchat.

Jen lehce jsem vnímala Raimonda, jak čte onen papír.
Damien si sedl vedle mě, a svou třesoucí se ruku, položil na mé rameno. Cítila jsem zvláštní bolest na hrudi. Můj dech byl chvíli rychlý a chvíli zase pomalý. Chvílemi jsem dokonce lapala po dechu.

,,Najděte stopy, ten někdo se sem musel nějak dostat!" Řval vztekle Raimond na nějaký vlky.

Damien mě vzal do náruče. Nedokázala jsem vnímat skoro nic. ,,Freyo?" Ani nevím, kdo na mě promluvil.
Ale když jsem v puse ucítila studenou vodu, spolkla jsem to. Vystartovala jsem na nohy a ani nevím proč, jsem se přeměnila na vlka a zase zpět.

,,Freyo! Nádech a výdech!" Okřikl mě Raimond. ,,Najdeme jí, slibuju." Ozval se Damien.
,,Jak se sem ten někdo mohl dostat?! JAK?! Myslela jsem, že jsme díky hlídkařům v bezpečí! Myslela jsem, že je tenhle dům neustále pod ochranou! Tak jak.... jak je možný, že moje dcera zmizela?! JAK?!" Zařvala jsem se slzami v očích.

Nikdo z nich si to nebral příliš k srdci, protože já měla nervy v hajzlu a říkala jakoukoli věc, která mě zrovna napadla.

Potom jsem šla do našeho pokoje, zavřela se v koupelně a jenom brečela. Chtěla jsem být sama.

Pohled Damiene

,,Jak se sem mohl dostat?!" Zařval jsem vztekle a pěstí praštil do stolu v Raimondově pracovně, který se pod mou ránou celý otřásl.
,,Damiene! Nechovej se jako idiot!" Okřikl mě Raimond.

,,A jak jinak se mám chovat, když je moje dcera pryč?!" Zavrčel jsem a oči se mi změnily na vlčí.
,,Jak ten vlk věděl o Taranovi?! A proč se mi za to chce pomstít?!" Řval jsem dál. ,,Možná na to vypadám, ale nemůžu vědět všechno!" Zařval Raimond a i jeho oči se změnily na vlčí.

,,Tak dost!" Ozval se ode dveří hlas a oba jsme se ke dveřím otočily. ,,Přestaňte se hádat jako psi, co se hádají o kost." Zavrčela Avital.

,,A dělejte něco." Dodala. ,,Hlídky už prohledávají les." Řekl Raimond.
,,Chováte se jak malý." Dodala. Vztek ve mě narůstal.

Najednou mě zvláštně bodlo na hrudi. ,,Ne...." Zašeptal jsem. ,,To Freya neudělala..." Ale ano, cítil jsem to. Není v domě.

Okamžitě jsem vyběhl z pracovny, z domu a rozeběhl se směrem, kam si myslím, že běžela. Ale byl jsem zmatený. Běhal jsem v lese jako blb, ale zřejmě to nemělo smysl. I tak jsem hledat nepřestával.

Pohled Freyi

Se skoro nepřítomným výrazem, jsem vyšla z domu, přeměnila se na vlka a vběhla do lesa.

Přesně jsem věděla, kam jít. Už jen díky tomu, že na tom papíře bylo napsáno, že určitě aspoň jeden z nás dvou ví, kde ho najít. Stačilo chvíli přemýšlet, aby mi do hlavy skočila myšlenka na dům, kde jsem žila sedm let.... na dům Diona.

Vběhla jsem na jeho bývalé území a bez přemýšlení běžela až k domu. Tam jsem zastavila a přeměnila se do lidské podoby.

,,Kde je moje dcera?!" Zařvala jsem z plných plic.
Netrvalo dlouho a z domu vyšel vlk se srstí tmavší, než ta nejtemnější noc. Už byla tma, takže jsem špatně viděla. Ale až moc dobře jsem viděla hnusné, světlé oči černého vlka. Vlk ke mě pomalu šel. Všimla jsem si jizev po celém jeho těle.

Zastavil kus přede mnou a pomalu se přeměnil do lidské podoby.
Stanul přede mnou muž, kterému mohlo být asi jako Raimondovi. Byl vysoký a mohutný. Podíval se na mě zhnuseným pohledem. Jeho oči byly ledově modré. Jedno oko, přes které se táhla jizvy, bylo světlejší, než to druhé, ve kterém byly náznaky hnědé a zelené. Takže jeho pravé oko bylo modré a lehce tam byla vidět i zelená a hnědá. Zatímco to levé, bylo úplně ledově modré, bez náznaku jiné barvy.
Jeho vlasy byly šedivé, možná až stříbrné. A jeho tělo bylo pokryto jizvami. Hnusná byla ta jizva přes oko. Byl daleko hrozivější, než Hunter, náš hlídkař.
______________
Ehm... sama mám chuť se za konec téhle kapitoly přizabít, ale vážně se pokusím další vydat dřív😅❤️