Spolu už navždy

9. Flannagan

Jeho vlasy byly šedivé, možná až stříbrné. A jeho tělo bylo pokryto jizvami. Hnusná byla ta jizva přes oko. Byl daleko hrozivější, než Hunter, náš hlídkař.
_________________
Pokec Freyi

,,Freya Nightworld." Promluvil hlubokým, hrubým a ledovým hlasem, až mi z toho přeběhl po zádech mráz.

Měl pevně zatnuté pěsti. ,,Kde je moje dcera?!" Zavrčela jsem s odhodláním v hlase. ,,Zatím v bezpečí." Odsekl hnusně.

,,Ale no tak, Freyo, snad sis nemyslela, že tvému druhovi vyjde vražda Tarana bez toho, aby se mu někdo pomstil." Odfrkl si. ,,Taran byl jen pouhý vrah, kterému nešlo o nic jiného, než o jeho moc!" Zavrčela jsem a skutečně se divila, když mi vlk přede mnou vrazil facku.

Podívala jsem se mu do očí. ,,Chci svou dceru! A to hned!" Zaťala jsem ruce v pěsti. On udělal ještě jeden nepatrný krok a tak stanul přímo přede mnou.... přímo u mě. Byl vyšší než já, takže jsem lehce zaklonila hlavu.

Mezi stromy se začali objevovat hlavy vlků. Všichni vrčeli.

,,Dám ti na výběr. A až zítra slunce zapadne za obzor, někdo tady semnou zůstane. A buď to budeš ty, nebo tvá dcera. Nejdřív nechám Damiena trpět, několik dní. A potom ho zabiju." Řekl a mě se do očí nahrnuly slzy.

Sklonil se ke mě, chytil mě za bradu a své odporné oči zabodl do těch mých. Dostala jsem strach. Předtím jsem ho neměla, protože jsem v těle měla adrenalin kvůli Liron, ale teď, když mu hledím přímo do očí, mám strach. Z něj jde strach.

,,Mé jméno zní Flannagan. Chci, aby sis to zapamatovala. Jasný?" Přikývla jsem a odstrčila jeho ruku od mé brady. Škodolibě se usmál.
,,Zítra, za soumraku, buď přijdeš ty, nebo semnou zůstane tvá dcera. A jestli přijdeš, vezmi někoho sebou. Jinak by se tvá dcera neměla jak dostat domů." Řekl a já od něj ustoupila. Po tvářích mi stekly slzy.

,,Nebreč, Freyo. Buď naštvaná na Damiena, ten zabil Tarana." S tím se rozešel zpět k domu a vlci, kteří doteď stáli kolem nás, se rozešli za ním. Všichni měli v srsti vidět nějaké jizvy. Každý z nich nějakou jizvu měl.

On ještě zastavil a otočil se čelem ke mě. ,,Jo a Freyo.... jak se tvá dcera jmenuje?" Zeptal se. Neodpovídala jsem.... nechci, aby tenhle idiot mé dceři říkal jménem. ,,Nedělej blbosti, Freyo. Nechceš, aby se jí něco stalo..." ,,Liron.... jmenuje se Liron." Odpověděla jsem rychle.

,,Stejně, jako vlčice, kterou Taran zabil." Řekl a zmizel v domě. Se slzami v očích, které mi začaly stékat po tvářích, jsem se rozešla pryč.

Cítila jsem tu bolest na hrudi. Nemohla jsem nic dělat. Všechno bylo ztracený. Buď já, nebo moje dcera. Vím, že Damiena zase zklamu.... ale moje dcera musí být v bezpečí. Proto se sem zítra vrátím, aby si ten vlk nechal mě.

Flannagan. Jeho jméno mi opravdu v hlavě zůstane, jak si přál. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se sem zítra vrátím výměnou, za mojí dceru. Ta musí být v pořádku.
Bála jsem se ale toho, co měl Flannagan v plánu. Chce zabít Damiena, ale nejdřív chce, aby trpěl.... a to tak, že bude nějakou dobu mít buď mě, nebo naší dceru. Ale já nemohla riskovat, že se Liron něco stane.

Nějak se to musí vyřešit. Zase to zvládneme, jako všechno. Ale teď pro mě bylo nejdůležitější, aby byla v pořádku moje dcera. Potom se budu zajímat i o všechno ostatní.

Zoufalstvím jsem už nemohla. Slzy v proudech stékaly po mých tvářích. Dokonce mi ze začátku nedocházelo, že už nejsem na území Diona, ale ani na území své smečky. Byla to smečka mého bratra.

Došla jsem ke stromu a sjela po něm na zem. Začala jsem brečet ještě víc. Vím, že Damiena zklamu, vím, že mu ublížím. Ale Liron se nesmí nic stát. Prostě nesmí. Ani Damienovi, ale ten se o sebe umí postarat. Když to Liron.... neumím si představit, že by ten parchant mojí dceři ublížil.

Uslyšela jsem kroky, ale ignorovala to. Nebylo to pro mě důležité. Jen jsem dál seděla na zemi a brečela.
Nevím, jak daleko od svého území jsem, ale je mi to jedno. Kolem mě už byla dost veliká tma.

Mé vzlyky se táhly lesem. Kroky se přiblížili, až někdo obešel strom a stanul kousek přede mnou. Nepodívala jsem se na osobu a dál, s pohledem zabodnutým do země, brečela.

Došel ke mě blíž a dřepl si přede mě. René. Stačilo, abych chvíli cítila jeho pach a na mysl mi vyplavalo jeho jméno.
,,Co se stalo, Freyo?" Zeptal se, ale já nebyla schopná mu odpovědět.

,,Měla bys odejít..." Povzdechl si. ,,Nechci, abys tady mrzla. Taky by ti někdo z mé smečky mohl ublížit." Dodal a já se mu nechápavě podívala do očí.
,,Vypadáš hodně zoufale. Mohl bych tě dostat za bratrem." Sotva to dořekl, nepatrně jsem přikývla. Sama jsem si nebyla jistá, jestli za ním chci nebo ne.

Pak jednu ruku dal pod mé nohy a druhou na záda. Jednu ruku jsem mu omotala kolem krku a on mě zvedl do náruče. Rozešel se lesem. Tu jednu ruku jsem nechala kolem jeho krku a druhou měla položenou na břiše.

Všimla jsem si, že se přibližujeme k domu. Kolem nás se objevilo několik vlků a všichni se zajímali, kdo jsem. René nikomu neodpovídal a prostě vešel do domu.
________________
Tak fajn.... takhle brzy jsem tu kapitolu nečekala ani já, ale nějak jsem jí prostě napsala. Řekla bych, že jí stejně většina z vás uvítá takhle brzy od té osmé.
Snad se líbila❤️ Jo, Flannagan je pěknej blb, ale stejně bych řekla, že si ho někdo oblíbí.