Spolu už navždy

24. Změny nálady

Udělám cokoli, abych Freyu mohl mít zpátky.... beru i plán, kterej zní naprosto absurdně.
_________________
Pohled Freyi

Pootevřela jsem oči. Chvíli jsem jen hleděla do zdi. Potom jsem se převalila na záda a zahleděla se na nebesa postele.

Ležela jsem tak ještě docela dlouho a jen hleděla nahoru.
Až po chvíli mi došlo, že jsem na posteli, přitom jsem naposledy skončila na zemi, kam mě fackou poslal Flannagan.... a on mě zřejmě i odnesl do postele.

Převalila jsem se na druhý bok a zarazila se, když jsem si všimla Flannagana, kterej seděl v křesla a zamyšleně hleděl do země. Vypadal, že vůbec nevnímá svět.

Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla a když ke mě zvedl pohled, naštvaně jsem pohledem uhnula.

Přemýšlela jsem.... jak se teď asi má Damien? A co moje dcera? Co teď asi dělají? Plánují? Jistě, že plánují... znám je.

Flannagan vstal a rozešel se k posteli, na které jsem ležela, já však stále koukala do prázdna a přemýšlela.

Posadil se na postel vedle mě. Samozřejmě, že jsem ho vnímala... ale nechtěla jsem na toho parchanta koukat.
Zvedl ruku a já se na něj podívala teprve až ve chvíli, kdy se dotkl mé tváře. Ucukla jsem a zavrčela.
Odsunula jsem se od něj dál a nadzvedla se na lokti.

,,Tvoje nálady jsou jako počasí!" Praskla jsem na něj. ,,Nejdřív mě držíš pod krkem u zdi, a potom mě odneseš do postele a dotýkáš se mě. To se ti takhle nálady střídají po minutách?!" Zavrčela jsem a rukou si prohrábla tmavé vlasy.
,,Ne, po minutách ne.... spala jsi okolo sedmi hodin." Řekl a já se zarazila.

,,To je jedno! Stejně jsi divnej parchant!" Na druhé straně postele, než byl on, jsem spustila nohy z postele.

Potom jsem si sáhla na ucho, do kterého mě kousl Flannagan a zjistila, že už tam nemám náplast. Zmateně jsem se na něj otočila.
,,Zahojilo se to.... jenže pomaleji, než normálně a... zůstane ti tam jizva." Řekl a já nechápavě zamrkala.

,,Cože?! Proč?!" Zeptala jsem se nechápavě a rozešla se ke skříni, kde bylo zrcadlo.
V zrcadle jsem se zblízka podívala na svůj ušní boltec. A skutečně.... byla tam jizva. Jizva, která nezmizí, přestože by měla.

,,Proč nemizí?!" Zeptala jsem se naštvaně a otočila se jeho směrem.
,,Protože jsem tě kousl ve chvíli, kdy sis uvědomila, že jsi bojovnice.... ve chvíli, kdy sis uvědomila, kdo jsi." Řekl a mě to začalo dávat smysl. Měl pravdu. A to mě štvalo. Nelíbilo se mi, že má pravdu.

,,Byla jsi v domě zavřená několik dní... ve skříni je oblečení, který ti bude a až se převlékneš a najíš..." Rukou pokynul ke stolku, na kterém byl tác s jídlem, čehož jsem si předtím nevšimla. ,,...přijď zamnou ven." Řekl a opustil místnost.

Byla jsem ráda, že můžu na chvíli vlézt i do sprchy. Jen jsem tam stála a nechala po sobě stékat horkou vodu. Užívala jsem si ten pocit.

Potom jsem se převlékla a i najedela, protože jsem měla vážně hlad. A toasty a jogurt s ovocem, se nedalo odmítnou.

Potom jsem seběhla schody a zamířila ke dveřím. U dveří stál mladík.... no, spíš muž, byl asi starší než já, i když to mohlo zkreslovat jemné strniště. Když jsem sahala po klice od hlavních dveří, zavrčel na mě.
Podívala jsem se na něj, oči se mi změnily na vlčí a ostře jsem na něj zavrčela. Co mě udivilo byl fakt, že... když jsem zavrčela, nepatrně ustoupil a odklonil zrak. Nechápala jsem to.

Ale kašlala jsem na to a vyšla z domu. Mezi těmi nejbližšími stromy, stál Flannagan. Jenom tam tak stál, u jednoho stromu, a hleděl do lesa.

Došla jsem k němu a zastavila vedle něj. ,,Kam to čumíš?" Zeptala jsem se nechápavě. A teprve až potom mi došlo, že měl zavřené oči.... a tak evidentně nemohl koukat.
,,Poslouchám les, Freyo. Zkoušelas to někdy?" Povytáhl obočí a podíval se na mě.
,,Jasně, že jo!" Odsekla jsem. Milovala jsem les a zbožňovala naslouchání zvukům lesa.

Pobaveně se uchechtl a odvrátil zrak zase do lesa. Soustředěně hleděl mezi stromy.... mezi kterými se po chvíli vynořila tmavá vlčice. Došla skoro k nám a přeměnila se... Kellys.

,,Zjistila jsi něco?" Zeptal se jí. Zakroutila hlavou. ,,Damien, ani nikdo jiný, už se neukázal." Řekla potom.
,,A co Edmund?" Zeptal se potom a já nechápala, o kom to mluví. ,,Hlídku zvládá v pohodě. A je připravenej kdykoli zaútočit." Odpověděla, potom mě obešla a šla do domu.

,,Jdeme." Rozešel se lesem, ale ne směrem k území Dubové smečky, šel úplně jiným směrem.
,,Kam?" Nechápala jsem. Nezastavil a neotočil se na mě, ale přesto odpověděl. ,,Řekl jsem, že už jsi v tom domě byla zavřená několik dní.... a řekl bych, že nepohrdneš procházkou v lese a to i přesto, že budu v tvojí blízkosti." Po těch slovech jsem ho s protočením očí následovala.

,,Kdo je Edmund?" Zeptala jsem se, když jsem ho dohnala. ,,Nejmladší člen mojí smečky... našli jsme ho, byl to samotář." Odpověděl.
,,Když říkáš nejmladší..." Ozvala jsem se po chvíli. ,,Myslím ti, že je mu sedmnáct." Řekl a já lehce zalapala po dechu.

,,Ty z mladých vlků, které potkáš, děláš zabijáky?!" Zeptala jsem se naštvaně.
,,Ne, Freyo.... ze samotářů, které potkám a vypadají, že mají ambice... dělám zabijáky." Dodal a já si odfrkla.
,,V tom není rozdíl! Děláš s dětí vrahy!" Odsekla jsem.
,,Ne, dělám z nich dospělé vlky." Řekl a dál šel lesem. ,,Jo tak, takže dokud nezabiješ, nejsi dospělej." Utrousila jsem, ale on tu poznámku zcela ignoroval.

Po chvíli bezeslovné chůze, se přeměnil na černého vlka a v mžiku zmizel mezi stromy. Nechápavě jsem zastavila a zůstala stát. Chvíli jsem i poslouchala, ale nikoho jiného jsem neslyšela.

Po chvíli se z docela dálky ozvalo slabé zavytí. Po tom už jsem se přeměnila na vlka a bez přemýšlení se vydala za zvukem Flannaganova vytí.
______________
Další kapitola by měla být snad brzy❤️