Spolu už navždy

4. Tolik vzpomínek

,,Ale no tak! Dělej, chci, aby ses mi podívala do očí." Lehce sebou cukla, pod tónem mého hlasu.
,,Nemůžu." Zašeptala a já z jejího hlasu poznal, že nemá daleko k slzám.
_________________
Pohled Damiena

,,Ale můžeš. Měla bys čelit tomu, cos udělala." Odsekl jsem a natáhl k ní ruku. Cukla sebou, ale neuhnula. Bála se, že jí ublížím, ale nechala by se.

Chytil jsem jí za bradu a zvedl hlavu k mým očím. Ale ona hleděla jinam.
,,Podívej se na mě." Řekl jsem klidným hlasem a ona se mi pomalu svýma světlýma očima, které byly tak moc podobné mým a Raimondovým, podívala do očí. Beze slov mi hleděla do očí. ,,Hodná holka." Řekl jsem a pustil jí bradu. Ale ona už pohledem neuhýbala.

Podal jsem jí skleničku s vodou, ze které jsem ještě před minutou pil já.
Pomalu si ode mě skleničku vzala a napila se. Nespouštěl jsem z ní zrak.

Když dopila, znovu se mi podívala do očí. ,,Děkuju." Zašeptala a já přikývl.

A pak jí pohled sjel níž. Chvíli mi nedocházelo, kam kouká. Koukala mi na hruď.... ne, ne na hruď, ale na jizvu, kterou mi Taran udělal, když zmínil její jméno. Nedokázala od jizvy odvrátit zrak.

,,Je mi to líto." Zašeptala. ,,Co přesně?" Povytáhl jsem obočí. ,,Všechno." Odpověděla a stále hleděla na jizvu.
,,Nech to být. Stejně to nevrátíš." Zakroutil jsem hlavou.
Ona moc dobře věděla, že to neznamená, že jí odpouštím. Jen na to nechci myslet. I když stejně, na to co udělala, se zapomenout nedá.

Vzal jsem jí skleničku a dal jí do dřezu. ,,Už žízeň nemáš?" Zeptal jsem se a ona zakroutila hlavou.
A v ten moment mi do hlavy vlétla vzpomínka.

,,Copak tady děláš takhle pozdě, Uno?" Zeptal jsem se s úsměvem. ,,Já mám žízeň. Ale je tam tma." Zašeptala a promnula si ruce.
Usmál jsem se, spustil nohy z křesla, knihu položil na stolek a vstal.
,,Tak pojď, půjdu tam s tebou." Natáhl jsem k ní ruku a ona mě za ruku chytila a taky se usmála. ,,Tak jo." Odpověděla.

Došli jsme do kuchyně a já jí do skleničky napustil vodu a podal jí to. Napila se. ,,Děkuju, Dame." Vrátila skleničku na linku.
,,Není za co, Uno." Znovu jsem jí chytil za ruku a vyšli jsme z kuchyně. Zastavili jsme u schodů.

,,Měl bys jít spát, a ne si číst do noci. A taky bys měl nosit tričko." Řekla a vstoupila na první schod. ,,Neboj se, už půjdu spát. A tričko.... jo, to bych nosit mohl." Uchechtla se. ,,Tak dobrou." Rozešla se po schodech. ,,Dobrou noc." Usmál jsem se a zamířil zpět do knihovny.

,,Damiene?" Oslovila mě. Podíval jsem se na ní. ,,V pořádku?" Zeptala se. ,,Jo. Jen jsem.... si na něco vzpomněl." Zakroutil jsem hlavou, abych vzpomínku dostal z hlavy.

,,Nic víc nepotřebuješ?" Zeptal jsem se ještě. ,,Asi... ne." Odpověděla a znovu uhnula pohledem.
Obešel jsem jí a šel ke dveřím z kuchyně. Ale ještě jsem zastavil a otočil se. Stále stála tam, kde doteď, zády ke mě.

,,Serafino?" Oslovil jsem jí a ona se otočila. Čekala, co ze mě vypadne.
Znovu jsem si vzpomněl na tu vzpomínku, jako před chvíli.
,,Pojď sem." Dodal jsem a ona ke mě šla.

Zastavila u mě a znovu se mi podívala do očí. Trpělivě čekala. Povzdechl jsem si a objal jí. Nejdřív sebou lehce cukla a zarazila se. Pak kolem mého nahého těla nejistě a opatrně omotala ruce. Zavřel jsem oči a nasál její pach.
Bože tolik vzpomínek. Tolik vzpomínek na dětství.

Cítil jsem, jak mi na rameno kápla horká kapka.... její slza.
Odtáhl jsem se od ní. Položil jsem ruku na její tvář a slzu palcem setřel.
,,Nebreč. A jdi spát." Řekl jsem a odešel. Slyšel jsem, že šla už konečně taky.

Vešel jsem do pokoje a lehl si vedle Freyi. ,,Kde jsi byl?" Zašeptala, možná i ze spaní. ,,Jen se napít." Stejně jsem odpověděl.
Pak jsem si jí přitáhl k sobě, ona se na mě se zavřenýma očima uvelebila a já začal usínat. Ale chvíli mi to trvalo, kvůli vzpomínkám na dětství, které mi teď vyplouvaly na povrch mysli. Ale po chvíli jsem konečně usnul.

Pohled Freyi

Posadila jsem se, zívla a protáhla se. Damienova ruka ze mě sklouzla. Spal. A vypadal tak roztomile.
S úsměvem jsem vstala z postele a převlékla se.

Vyšla jsem z pokoje a okamžitě zamířila do pokoje Liron.
Vešla jsem tam a došla k postýlce.

Usmála se na mě a já jí s úsměvem vzala do náruče. ,,Dneska nebudeš zlobit, že ne?"

,,Freyo?" Otočila jsem se za hlasem. Jedna členka smečky ke mě došla a natáhla ke mě ruce. Jo, Raimond chtěl, aby jsme s Damienem měli více času, aby se aspoň po ránu o Liron někdo staral. A nebudu lhát, nebyl to vůbec špatný nápad.

Podala jsem Lir té vlčici. ,,Děkuju, Samantho." Usmála jsem se. ,,Nemáte zač." Ano, dokonce mi někteří členové smečky vykali, protože jsem Damienova družka.
,,Tak co? Máš hlad?" Začala mluvit na Liron a s ní v náručí odešla.

S úsměvem jsem vyšla z pokoje a málem vrazila do Avital. ,,Ahoj..." Chystala jsem se říct ještě něco, ale slzy v jejích očích mě zastavily. ,,V pohodě?" Zeptala jsem se starostlivě. Přikývla, setřela si slzy a odešla.

Nechápavě jsem se rozešla směrem k pracovně Raimonda.
Zaklepala jsem a bez vyzvání vešla. Zasebou jsem zavřela dveře.

Raimond stál u okna a hleděl ven. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se, ale on neodpovídal. Došla jsem k němu, postavila se vedle něj a na chvíli se zahleděla ven z okna, na les, kam hleděl on.
Potom jsem hlavu otočila doleva, jeho směrem a podívala se mu do obličeje. Pořád hleděl ven a na obličeji měl nepřítomný výraz. Ale jeho oči toho říkali hodně.... byla v nich bolest a ztrápení.

Zvedla jsem ruku a pomalu ho chytila za zápěstí. Pomalu vydechl, párkrát zamrkal a v ten moment mi to došlo... Raimond skoro brečel.
________________
Další kapitola by mohla vyjít hned zítra❤️