Život není automat na Coca-Colu

1. Chce se mi zvracet

Koukala jsem na svůj odraz v zrcadle a vůbec jsem nebyla spokojená s tím, co vidím. Na tváři se mi rýsoval prázdný pohled, i přesto, že jsem se snažila usmívat. Kruhy pod očima jsem měla fialovější než švestky v srpnu a korektor vůbec nepomáhal. Na to, že dnešní den pro mě měl být nový začátek, nevypadalo to zatím moc slibně.

Na sobě jsem měla svoji novou školní uniformu, která mi navíc neseděla. Černočervená sukně mi byla velká v pase, takže jsem si musela vzít tmavě šedé kalhoty, které jsem ale stejně nosila raději, a černá kravata, kterou jsem měla ovázanou kolem krku, mě škrtila. Jako bych už takhle neměla dostatečně stáhnuté hrdlo ze stresu. Bílá košile s vyšitým znakem školy a svetr mi naštěstí seděly jako ulité a sahaly mi až k zápěstí.

Otevřela jsem dveře svého nového pokoje a vydala jsem se do kuchyně pro snídani. U stolu už seděli moji noví sourozenci. Ano, všechno je tady nové...
Alfie, který byl ve stejném ročníku jako já, takže jsme si spolu měli alespoň něco říct, se na mě mile usmál a popřál mi dobré ráno. Zato Madeline, které bylo ještě celkem čerstvě šestnáct, se na mě pro jistotu ani nepodívala. Snažila jsem se s ní vycházet, ale bylo to těžké. Obě jsme byly naprosto jiné.

Madeline se chovala jako holka, to já neuměla. Neuměla jsem se hezky namalovat a učesat, nikdy jsem na sobě neměla umělé nehty, nelibovala jsem si v nákupech a oblíkání se do hezkého oblečení - kdybych mohla, tak celý svůj život prožiju v teplácích a mikině s kapucí. Nikdy jsem neměla partu kamarádek, s kterými bych řešila kluky a tak podobně.
O to jsem ale ani nestála. Vždy jsem si vystačila s jednou nebo dvěma kamarádkami.

"Jsi připravená na první den?" zeptala se mě Natalie, něco jako moje nevlastní máma. Otec s nimi žije už několik let, ale pořád ji nepožádal o ruku, to jsem nikdy moc nepochopila.

"A nás se nezeptáš?" žárlivě zamumlala Madeline.

Jo, tahle holka mě vážně neměla ráda. Přitom já se opravdu snažila a nic jsem jí neudělala.

"Madie, vás se ptám každej rok a nikdy se mi nedostane jiné odpovědi, než je dejme tomu," uzemnila svoji dcerunku Natalie a pohledem se vrátila zpět na mě. Já radši sklopila pohled k mojí snídani. Byla to moc zajímavá miska s cereáliemi...

"Upřímně? Nejradši bych zůstala doma," povzdechla jsem si.

"Určitě to nebude tak zlé," ujišťovala mě.

"Jenže já se nesnáším někomu představovat, jsem na to až moc trapná," vysvětlila jsem jí něco, čeho si podle mě už dávno musela všimnout. Mám totiž pocit, že ze mě ta trapnost přímo čiší.

Madeline si něco sama pro sebe zašeptala, jsem si jistá, že to byla nějaká poznámka o tom, že trapná skutečně jsem, ale přerušilo ji zatroubení auta.
To byla její parta kamarádů. Jednomu z nich už bylo sedmnáct, takže řídil a všechny je vyzvedával před školou doma.

Talíř položila na linku, vzala si kabelku a téměř bez rozloučení se vydala pryč z domu. Nezapomněla u toho pohodit jejími vlasy, které byly obarvené na mírně zrzavou. Madeline jinak měla krásnou přírodní blond, takovou tu zlatavou, kterou stejně jako Alfie zdědila po Natalii.

"Jsem si jistá, že to tak zlé nebude. Alfie ti všechno ukáže a představí, viď?" Natalie se otočila na jmenovaného, který vedle mě v klidu chroupal jeho cereálie a hleděl do telefonu. Na chvilku přemýšlel, o čem to jeho máma vlastně mluví, ale pak s úsměvem přikývl.

"No jasně, jsem si jistej, že tě děcka budou mít rádi."

S tím bude asi taky problém. Alfie plaval za školní tým a byl asi ten nejlepší z celého týmu, takže byl na škole dost oblíbený, alespoň si to teda myslím. Taky má svoji partu kamarádů a myslím si, že podle toho, jak o nich mluvil, budou všichni na škole notoricky známí.