Život není automat na Coca-Colu

4. Adam

V pondělí jsem byla ve škole až moc brzo, protože jsem jela autem s Alfiem a ten musel řešit něco s jeho trenérem plavání. Naštěstí třída, ve které jsme měli mít první hodinu, což byla angličtina, byla volná, takže jsem si mohla sednout dovnitř.

Byla jsem tam naprosto sama, takže jsem si dala do uší sluchátka a vytáhla jsem svůj deník na kreslení. Celkem jsem měla 3 deníky. Jeden na kreslení, další na různé texty, co mě občas prostě jen tak napadnou a já je nechci zapomenout a třetí byl můj deník mentálního zdraví.

Moje psycholožka mi doporučila si ho psát, aby mi to ulehčilo mojí léčbu. Nejdřív mi to přišlo jako blbost, ale časem jsem poznala, že to skutečně má smysl. Kdykoliv, když mám panický záchvat, záchvat úzkosti, chce se mi brečet nebo řvát a nebo si nějak ublížit, radši to všechno začnu psát. Je to i dobrá pomůcka pro ni samotnou, protože do deníku všechno píšu upřímně a je jednodušší ji nechat si to přečíst, než abych musela vzpomínat na tyhle ošklivý momenty já sama.

Když mi je nejhůř, vždycky si čtu deník z léčebny. Tam mi totiž bylo opravdu příšerně a když moje dnešní zápisky porovnám s tím, co se uvnitř nachází z jara, přijdu si dost hloupě. To tenkrát mi bylo nejhůř, ne teď.

Svůj psychologický deník jsem dřív nosila všude s sebou, stejně tak jako ty ostatní, ale teď jsem ho začala nechávat doma. Děsila mě představa, že bych ho třeba omylem někde zapomněla a našel by ho někdo cizí.
Nikdy o tom, co se mi stalo a pořád děje, nemluvím. Vlastně se za to asi i trochu stydím, že jsem všechno nechala zajít tak daleko. Na druhou stranu vím, že jsem většinu těch věcí nemohla ovlivnit. Nemůžu ovládat ostatní, pouze sama sebe. A za to, co jsem udělala já sama, se stydím a lituju toho.

Obrázek plačícího klauna jsem dokončila v pátek, teď jsem pracovala na obrázku ženy s ofinou, co kouřila cigaretu v okně a kouř tvořil obrazec města. Moje obrázky vždycky byly určitým způsobem pesimistické - stejně tak jako já.
I když tohle na mě působilo spíš klidně. Představovala jsem si, že se ta scéna odehrává brzo ráno, když ještě celé město spí a všude je klid. Jen ta žena je vzhůru a potichu si brouká melodii pomalé a klidné písničky, u toho pokuřuje její ranní cigaretu a kouká na východ slunce.

Co bych dala za to být teď tou ženou.

Z mého fantazírování mě probral batoh, co spadl na desku stolu, kde jsem seděla. Vyděšeně  jsem zvedla pohled k holce ve školní uniformě, co se na mě usmívala tak moc, že jí musela bolet pusa. Rychle jsem sešit zaklapla a vyndala jsem si sluchátka z uší.
Třída najednou byla na můj vkus až moc hlučná. Byla jsem tak zabraná do mého kreslení, že jsem si ani nevšimla několik lidí, co už dorazili. Alfie tu pořád nebyl, ale jeho spolusedící Dylan už seděl na svém místě a koukal do jeho telefonu.
V moment, kdy jsem na něj vyloženě zírala, zvedl hlavu a taky se na mě podíval, jako by vycítil můj pohled. Rychle jsme ale uhnula očima, protože na jeho mračení jsem teď opravdu neměla  náladu, a radši jsem se věnovala té dívce přede mnou, co se pořád usmívala.

Přede mnou stála vysoká, hubená černoška s čokoládovýma očima a dlouhými, hustými vlasy, které se jí přirozeně vlnily. Proč jsou všechny černošky tak hezký?

"Ahoj, jsem Gianna," usmála se na mě a natáhla ke mně ruku, "nejspíš s tebou budu sedět, protože jsem minulej týden byla pryč a už na mě nezbývá jiné místo. Ty jsi ta nová, že?"

"Jo, Khloe," vyhrkla jsem po chvilce zaražení z její přívětivosti a její ruku jsem pevně stiskla. Neušel mi Dylanův podivný pohled, který přímo propaloval moji ruku v té Giannině. Ten ale vlastně asi chápu, protože jeho ruku jsem sotva stisknula, zatímco Gainnu jsem držela pevně. Musí si myslet, že jsem psychopat.