Život není automat na Coca-Colu

2. Zpěvačka vs. homofob

Alfie

Bylo mi Khloe líto. Poté, co došla do kanceláře školy, kde jí předali kód od skříňky a kartu, kterou se do školy dostane, ji ta madam z kanceláře dovedla k nám do třídy, kde si ji už převzala naše třídní.

Vím, že jí není příjemné vystupovat před lidmi. Vadí jí, když je pozornost stočena k ní, to proto teď celá bledá stála před tabulí a hledala slova, co by o sobě řekla, aby se představila.
"Jsem Khloe Rowlandová, je mi 17 a budu s váma chodit do třídy," vydechla po chvilce a pokrčila rameny.
"Nejsem nijak zajímavý člověk, jsem tichá, nemám ráda hádky a nesnáším být středem pozornosti, takže doufám, že vám to stačí, protože nemám, co víc bych o sobě řekla."

Khloe toho měla hodně, co by mohla říct. Její život byl stokrát zajímavější než ten můj, ale taky byl stokrát bolestivější a náročnější, takže naprosto chápu, proč se chová takhle.

Drží si ostatní od těla a má na to plné právo.

Věděl jsem ale, že to nebude mít lehké, sem zapadnout. Myslím, že moji kamarádi ji přijmou v pohodě, ale ostatním bude nejspíš divné, že téměř nemluví, nemá potřebu si hledat nové kamarády, štítí se fyzickému kontaktu, nechodí na párty a radši je sama doma, kde vlastně taky s nikým moc nemluví.

Věděl jsem, že ona sama nemá svoji povahu ráda. Snažila se změnit se, ale ten boj na ní byl momentálně moc těžký. Její tělo se tomu bránilo.

"Tak ještě třeba řekni, jaké máš záliby, ať máš to seznamování jednodušší. Co třeba nějaké sporty?" navrhla jí učitelka. Khloe po ní hodila pohled, z kterého jsem hned poznal, že chce říct, že se seznamovat nechce, ale pak se na ni mile usmála.

"Sporty mi nikdy moc nešly, snad jen tenis a běhání, ale tomu se úplně nevěnuju. Hraju na klavír a kytaru a občas si trochu zazpívám. Taky kreslím."

Tohle byla novinka i pro mě. O té hudbě jsem věděl, protože má v jejím pokoji piano a kytaru, ale neměl jsem ani tušení, že i zpívá a kreslí.

"To bys mohla zkusit náš školní sbor, nebo třeba dramaťák, když jsi tak tvůrčí," nadšeně se zatvářila paní Flemingová. Učila nás na matiku a fyziku.

"To asi nemohla," zakroutila Khloe hlavou a okamžitě její nápad zavrhla, "říkala jsem, že nejsem ráda na očích hodně lidem."

"Dobře," povzdechla si Flemingová, nejspíš zklamaná Khloeniným pesimistickým přístupem, ona vždycky byla až přehnaně sluníčková.
"Jestli je to všechno, tak si můžeš sednout támhle dozadu k oknu." Ukázala na lavici, která byla vedle té naší. Vždy jsme s Dylanem sedávali vzadu uprostřed, protože tak hezky vidíte na celou třídu. 

"Nezmínil ses, že doma máš zpěvačku," zašeptal mi kousek od ucha Dylan, když se ke mně sklonil.

"Nevěděl jsem to, ještě jsem ji zpívat neslyšel," pokrčil jsem nad tím rameny a zadíval se na Khloe, co si sedala jen pár metrů po mojí levici. Vypadala unaveně a vyděšeně.

"To je celkem divný, když u vás je už přes týden. To jako doma nezpívá, nebo co?" 

"Asi se stydí," zamumlal jsem nejistě a pokrčil rameny.