Život není automat na Coca-Colu

26. Dohazovači

"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila jsem se na Dylana, když jsem utírala nádobí.
Byla neděle, asi tři hodiny odpoledne, a my jsme si odpracovávali společnou směnu. Já teda normálně v neděli do práce nechodila, ale tenhle víkend jsem si dala čistě pracovní, jelikož jsem tady minulý týden nebyla vůbec, když jsem byla za mámou a na oslavě Ruby.

Trochu jsem se nenáviděla za to, že jsem řekla, že si tu směnu z minulého týdne odpracuju zpětně, jelikož takhle v bistru strávím vlastně 20 hodin téměř v kuse, ale co se dá dělat. Bistro v neděli navíc vypadalo o dost jinak než v sobotu. Mám pocit, že začátkem víkendu chodilo o dost víc lidí, a tak ta dnešní směna nebyla zas tak náročná.

"Jsem v nějakým průšvihu?" zeptal se opatrně a přebral ode mě komínek utřených talířů, aby je mohl poklidit do jedné ze skříněk.

"Proč bys měl být v průšvihu? Jde o Alfieho," podivila jsem se. Udělal snad Dylan něco, za co by měl mít průšvih?

Tohle bylo asi poprvé od Alfieho oslavy, co jsem na něj promluvila sama od sebe, to je pravda. Nejde o to, že bych na něj pořád byla naštvaná, i když uznávám, možná trochu ano, ale vlastně jsme od té doby nedostali moc příležitostí, kdy bychom si mohli v klidu promluvit a vyřešit ten náš ne úplně šťastný moment na chodbě. V jeho blízkosti totiž vždycky byla Emily a před tou jsem raději mlčela. A když mu zrovna nedělala doprovod, neměla jsem náladu se v tom hrabat.  Díky práci jsme si tak nějak urovnali mír, aby to nebylo trapné, ale pořád mezi námi bylo to napětí nezodpovězené otázky, kterou tu noc Dylan vyřknul a já před ní zbaběle utekla.

"Alfieho? Něco se děje?" okamžitě nasadil starostlivý tón, což akorát vypovídalo o tom, jak dobří přátelé s Alfiem byli. Chovali se spíš jako pokrevní bratři.

"Nesvěřil se ti náhodou s tím, že by se mu někdo líbil?" vyzvídala jsem, jelikož jsem se  potřebovala utvrdit, že se mi Alfieho zalíbení pro jednu konkrétní černošku jenom nezdá. A kdo jiný by to měl vědět než Dylan jakožto jeho nejlepší kamarád, že?

Dylan se hlasitě zasmál a pokroutil hlavou.
"Alfie vždycky tvrdí, že zestárne jako osamocený mládenec, jelikož jeho milostný život je neexistující, ale všichni moc dobře víme, že se mu líbí Gia. On si to akorát už několik měsíců nechce přiznat, protože ví, že to posral. Neudělal první krok, když Gia byla volná a pak se s ní vyspal Connor a ještě se jí líbil ten ulízanej hezounek z Itálie a Alfie naprosto ztratil veškeré naděje, protože prostě nechceš chodit s holkou, s kterou se vyspal tvůj kamarád."

"Ulízanej hezounek z Itálie?" zopakovala jsem se smíchem jeho definici Mattea, z které byla cítit ta typická mužská závist a ublíženost. Podle fotek totiž Matteo vypadal jako kluk, do kterého by se zakoukala každá dívka, dokonce i já bych podle mě začala přehodnocovat moji nechuť k mužům, kdybych ho potkala... A to je opravdu co říct!

"Jo, byl divnej," odfrkl si Dylan a já se jeho ješitností dost bavila.
"Měl rád fyziku a bavila ho filozofie. Navíc se oblíkal jak mafián z nějakýho pojebanýho románu pro teenagerky, kde hlavní protagonistku, která je ve skutečnosti dcerou slavného mafiána, akorát o tom nemá tušení, unese random týpek, co jí pak drží ve svojí obrovský vile. Ale tý holce to vlastně nevadí, protože její únosce je sexy a má prachy a později se dozví, že je členem gangu, co bojuje s jiným gangem, jehož vůdce chce tu holku taky. A tak se o tu nebohou nešťastnici rve její únosce číslo 1 s únoscem číslo 2. Jednička se do tý borky ovšem mezitím, co ji držel ve svém sídle, stihl zamilovat a vybudoval si k ní majetnický vztah, takže v zápalu boje vyhrkne něco ve stylu, že ta holka je jenom jeho a nikomu ji nedá, toho druhýho zabije a všechno to skončí zjištěním, že ta borka je vlastně taky mafiánka, divokým sexem, neplánovaným těhotenstvím a svatbou."