Život není automat na Coca-Colu

11. Smrad potu, Masona a popcornu

"Rozhodně se mu líbíš," prohlásila jednoznačně Gianna a dloubla mě loktem do žeber. 
"Koukal na tebe jako na svatou."

"To bylo jenom proto, že jsem ho porazila. Ve sportu vždycky máš respekt k někomu, kdo nad tebou vyhraje," protestovala jsem. Celý den se mě snažila přesvědčit o tom, že se Tylerovi líbím. Prý se na mě po našem tenisovém zápase a i dnes ráno před školou díval úplně zasněně. 

Já osobně jsem si ničeho nevšimla, takže jsem její teorii odmítala věřit. Je pravda, že i kdyby to bylo naprosto očividné, nejspíš bych si toho nevšimla, protože jsem těmto věcem absolutně nevěnovala pozornost. Náklonost ostatních mi vždycky byla tak nějak jedno a nechávalo mě to naprosto klidnou. Nebo nebylo to tak vždy, když ještě můj život byl relativně v pořádku a nebála jsem se mužů, vždycky jsem naivně snila o tom, že si jednoho dne najdu svého prince a budeme žít šťastně až do smrti.

No a nakonec jsem dopadla tak, že ta smrt málem přišla v mých sedmnácti letech... Tolik k tomu, jak moc mi moje plány a sny vycházejí.

"Tak schválně, jo?" významně se na mě podívala a s tácem plným jídla ze školní jídelny si to zamířila ke stolu, kde už seděl Tyler, Connnor a Piper. Ochotně shodili svoje batohy ze židlí vedle sebe, abychom si mohly přisednout, a zvesela nás pozdravili. Teda až na Piper, ta si okamžitě začala stěžovat na ten "skvělý" nápad mého táty, jít hrát tenis. Prý ji akorát táhne stehenní sval a nemůže pořádně chodit.

"Kdybys pořád jen neseděla na zadku a nesportovala jednou za půl roku, tak se ti to nestane," poznamenal jízlivě Connor a radši se začal bavit s Giannou, která si naschvál sedla vedle něj, abych já musela sedět vedle Tylera. Pravda, mohla jsem si sednou ještě vedle Piper, co seděla o místo vedle, ale bylo by takové zvláštní a nápadné, kdybych obešla celý stůl.

"Já náhodou sportuju často," protestovala se založenýma rukama na hrudi.

"To, že s nima třema hraješ po večerech Fifu, se nepočítá," zamumlal si sám pro sebe Tyler a pohledem střelil k Alfiemu a Dylanovi, co už také mířili naším směrem. Vzápětí se ovšem musel bránit ráně, kterou se mu Piper chystala dát, takže posunul svoji židli blíž k té mojí, jako bych ho snad já měla ubránit.

"Že sportuju i jinak, než že s váma hraju Fifu?" hledala hned Piper podporu u dvou hochů, kteří už seděli na bílých plastových židlích. Oba očividně netušili, proč se jich jejich kamarádka ptá zrovna na tohle, ale po chvilce se Dylan rozesmál a začal kroutit hlavou ze strany na stranu.

"Nevím, kdy naposled jsem tě viděl třeba běžet, Piper."

"Včera jsem hrála tenis," uraženě ohrnula spodní ret, "kdybys tam byl, tak bys to viděl."

"A teď ani nemůžeš chodit," ozval se Connorův pošklebovačný tón. Následně zaskučel jako pes, kterému jste omylem šlápli na ocas, protože ho hubená blondýnka kopla pod stolem do holeně.

"Pořád můžu kopat," sladce se na něj usmála a zlostně napíchla na vidličku kus jejího salátu.

Co jí ten kus zeleně udělal?

"A já tam včera být nemohl, byl jsem v práci. Ale slyšel jsem, že jste od Khloe všichni dostali na prdel, takže hádám gratuluji?" tázavě se na mě zadíval Dylan, když přerušil hádku jeho kamarádů.

Piper to musela mít sakra těžké, když ještě Dylan nechodil s Emily a ona byla v partě jediná holka. A to jsem holka, co mívala vždycky víc klučičích kamarádů. Mívala... Ta minulost tam je důležitá.

"Neřekla bych, že dostali na prdel," pokroutila jsem hlavou a radši jsem sklopila pohled ke svému talíři. Jediný, koho jsem chtěla rozdrtit, byl můj otec, a ten zas tak moc nedostal.