Život není automat na Coca-Colu

34. Prohlídka černou myslí

Dylan

Říká se, že jedinou možností, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu.
Černý deník, jehož stránky se zoufale snažily otevřít, jak moc byly popsané a plné, ovšem byly drženy černou gumičkou, která svírala desky dohromady jako pevné otěže, ležel na psacím stole v rohu pokoje a já od něj nemohl odtrhnout oči.
Nevím, jestli to byl deník samotný a jeho tajuplné příběhy, nebo hlásek mého vnitřního čertíka, co mi sedí na rameni, ale něco na mě volalo. Snažil jsem se to ignorovat, ale pořád jsem to slyšel.

"Nakoukni dovnitř. Chceš přece odpovědi a moc dobře víš, že tam je najdeš..."

"Je to soukromá věc, nestrkej do toho nos," ozvalo se zničehonic moje svědomí.

"Ale chceš jí přece pomoct, ne? A takhle se dozvíš, kde je problém," argumentovala ta druhá, nezbedná a neposlušná strana.

Očima jsem střelil po spící dívce vedle mě. Její tmavé vlasy byly rozprostřeny po polštáři skoro jako svatozář a její tvář konečně vypadala uvolněně. Žádné potůčky slz, bolestí sklíčený obličej, smutek v očích. Ústa měla mírně pootevřená a její hrudník se pravidelně zvedal. Odolal jsem nutkání odstrčit jeden pramen tmavých kadeří, co jí padal do čela, stranou. Nechtěl jsem ji probudit.

Čemu jsem ale nakonec neodolal, bylo nakouknutí do její zápisníku. Vím, že za to nejspíš shořím v pekle, ale byl jsem až moc zvědavý. Měl jsem v hlavě tolik otázek a popsané stránky mi skutečně dávají velkou možnost najít odpovědi.

Co nejopatrněji jsem si sedl za psací stůl a rozsvítil zde lampičku, abych na text hezky viděl a mohl tak být co nejrychlejší. Bál jsem se, aby ji náhlý proud světla neprobudil, ale naštěstí byla ke stolu otočená zády. Přes židli navíc měla přehozený svetr od školní uniformy, takže když jsem opěrátko natočil přímo na její spící osobu, i kdyby se probrala, neviděla by, že listuji jejím soukromím, a měl bych čas to uhrát na to, že prostě jen koukám do mobilu.

Pomalu jsem odhákl gumičku, která svírala kožené desky, a zápisník se samovolně otevřel. Okamžitě se mi naskytl pohled na obrázek nakreslený tužkou. Dvě ruce spojené řetězem namísto pout a z dlaní jim vylítal motýl. Ačkoliv to byla pouhá skica, naskákala mi na rukou husí kůže. A pak jsem si všiml textu na vedlejší stránce.

________________________________________________________________________________Naděje na svobodu?

30.5.2021

Vyjížďky z léčebny byly vzácným případem. Málokdy se stávalo, že byste na pár hodin mohli překročit její hranice a směli se podívat do normálního života. I pojem málokdy byl hyperbolou - ve skutečnosti se to nedělo víceméně nikdy. Svědčení u soudu má ale výjimku, takže výhoda pro mě, hádám. Alespoň v něčem jsem pro jednou speciální...

Stát za tím dřevěným pultíkem a vzpomínat na to všechno, co se u nás doma v posledním roce a půl dělo, bylo těžké. Ruce jsem měla rozškrábané do krve, jelikož to byl můj způsob uklidňování se. I tak jsem neměla daleko od toho, abych sebou minimálně třikrát nesekla na zem.

Nejtěžší ovšem bylo na sobě neustále cítit jejich pohledy. Oba měli modré oči, které jsem jim vždycky záviděla. Ne teď, teď bych jim je nejraději vypíchla vidličkou. Snažila jsem se je ignorovat, jinak bych nevydržela tady celý den stát a svědčit proti nim. Takovou měli moc nad mojí pochroumanou psychikou.

Nebyli ale jediní, jejichž oči se propíjely do mojí osoby. Moje rodina, jejich rodina, soudce, právníci, obhájci, svědkové, doktor, moje psycholožka. Před těmi všemi jsem se dnes musela vysvlíknout do naha, naštěstí ne doslova, a dovolit jim prostoupit do mého nitra, jinak by se totiž nemohli vcítit do mé pozice a nikdy by nepochopili, jak mi je.