Život není automat na Coca-Colu

37. Svět vzhůru nohama

Jestli něco nesnáším, tak jsou to boty na podpatku a potom nemocnice. Kombinace toho obojího dohromady tudíž nebyla moje ideální představa začátku nového roku.

Lehce jsem proklínala mámu za to, že mě nasoukala do těch příšerných bot, co ona sama dostala k Vánocům. Vypadaly hezky, to neříkám, ale jejich podpatek měl asi 7 centimetrů a ačkoliv jsem si užívala fakt, že najednou měřím přes metr sedmdesát, měla jsem je na sobě asi 4 hodiny a moje nohy umíraly.

To proto jsem po chodbě jinak vylidněného oddělení chirurgie přímo cupitala, jako bych měla nohy svázané k sobě. A ten pravidelný klapot podpatků mě přímo vytáčel, jak jsem na něj nebyla zvyklá. Potřebovala bych si sednout a to jsem teď seděla přes dvě hodiny v autě.

Dveře číslo 62 jsem naštěstí s pomocí milé sestry na recepci našla docela snadno, a tak jsem po nemocnici alespoň nemusela bloudit moc dlouho. Bohatě mi stačilo procházet jenom venkovním areálem a dělaly se mi osypky z toho, jak špatnou energii to místo vyzařuje.

Třikrát jsem rychle ťukla na dveře a pak jsem vešla do místnosti plné lidí. Nebyl to zas tak malý pokoj, ale když do něj nacpete celou partu kamarádů, začal rychle připomínat plechovku sardinek.

Zřejmě jsem vtrhla přímo do nějaké rozjeté konverzace, jelikož se všichni zarazili a stočili ke mně svůj pohled. A ještě víc překvapeněji vypadali, když zaregistrovali, jak vypadám.
"Khloe!" jako první se probrala Piper, co seděla na židli v rohu místnosti hned vedle dveří a rychle vstala, aby mě mohla obejmout.
"Co ty tady? Vypadáš úžasně," vtáhla mě do rychlého objetí a když se rukou dotkla mých zad, kde rázem zašustila fólie od tetování, zmateně se odtáhla, "a dokonce šustíš..."

"Jo, nový tetování," mávla jsem rukou nad zvukovými efekty, které jsem vydávala poslední dva dny. Já osobně už jsem si na to zvykla, takže jsem to ani nevnímala.
"A když jste mi napsali, že se Dylan probudil a půjdete za ním, tak jsem hned sedla do auta a jela jsem domů. Proto taky vypadám takhle," poukázala jsem na svoje černé sametové kozačky nad kolena, černou sukni, červenou halenku s mašlí okolo pasu, veškerý make-up, co jsem na sobě měla a natočené vlasy do splývavých vlnek.
"Doslova jsem utekla z koncertu máminy školy."

"No, musím říct, že vypadáš skvěle," pochválila mi můj neobvyklý vzhled Gianna, co se odpíchla od Alfieho boku, aby mě mohla také obejmout.
"V životě jsem tě neviděla takhle hodně nalíčenou a v podpatcích..."

"Věř mi, že je to hodně dlouhá doba, co jsme se tak viděla já sama," zasmála jsem se.
"Ahojte, mimochodem," zarazila jsem se, když mi došlo, že jsem naprosto odignorovala mužské osazenstvo pokoje s Dylanem, kvůli kterému jsme tu všichni byli, v čele.

Dostalo se mi nazpět pár veselých pozdravů, jeden ostýchavý od Tylera, kterého jsem si všimla až jako posledního, jelikož se schovával v opačném rohu místnosti než Piper a nic neříkal. Toho jsem tady opravdu nečekala, ale to je teď asi vedlejší. Momentálně jde o Dylana, který nic neříkal, jen mě sledoval unavenýma očima, ale když si všiml, že jsem mu konečně začala věnovat svoji pozornost, pokusil se alespoň usmát.

"Cos to vyváděl, prosimtě?" zeptala jsem se a přešla jsem blíž k jeho posteli. Svoji kabelku, což byl u mě taky dost nezvyk, jsem pohodila kamsi na zem a opatrně jsem se k němu sklonila, abych ho mohla letmo obejmout. Obejmula bych ho i upřímně a pořádně, ale nešlo to. Měl v sádře levou nohu, pravou ruku, co měl ještě v ortéze, jelikož měl pochroumané i rameno a nemohl s ním hýbat, plus měl prý zlomená dvě žebra, takže se nemohl pořádně pohnout z podivného polosedu/pololehu, ve kterém se momentálně nacházel.

"Rande s mokrou vozovkou a stromem," zamumlal a položil mi levou ruku, což byla snad jediná část těla, kterou měl úplně v pořádku, pomalu na záda, aby mi moje zvláštní obejmutí opětoval.