Život není automat na Coca-Colu

40. Staří známí

Vzhledem k tomu, že poslední kapitola vyšla před skoro 5 měsíci, tady je její rychlé shrnutí, které snad pomůže se zorientovat v příběhu:

- Dylan je po autonehodě v nemocnici, Emily se o tom dozvěděla od Khloe

- Tyler se omluvil a vrátil se zpět do party, Khloe ho moc nebere

- Khloe se konečně usmířila s tátou

Dylan

Týden, co jsem strávil v nemocnici, mi ve výsledku naprosto splynul dohromady. Celé dny jsem jen ležel, čas od času přišla máma nebo někdo z děcek, ale jinak to byla jen všelijaká vyšetření a lékařské vizity. Nic jiného se nedělo. A ačkoliv jsem většinu dne vždy prospal, cítil jsem se snad ještě víc unaven, než kdy jindy.

Začal jsem chápat, proč Khloe tolik nesnáší nemocnice. Netrvalo to totiž ani tři dny a začal jsem pociťovat tu depresivní atmosféru, co mi popisovala. Celé dny totiž ležíte jako mrzák na lůžku, nemůžete si sám ani pořádně dojít na záchod, natož alespoň na chvilku zajít na vzduch se provětrat. Všechno vás bolí a nedá se s tím nic dělat. Prášky na to moc nezabírají. Číst se vám nechce, protože u toho neudržíte pozornost, a tak jen pořád koukáte do mobilu a na sociální sítě a jste rád za každou zprávu na skupinovém chatu, jelikož pak máte alespoň ždibec sociálního kontaktu. Zároveň vás to ale sere, protože ostatní si dál žijou svůj život, zatímco vy nejste schopen se zvednout z postele.

Zároveň vás ta samota a iritující ticho nutí přemýšlet. A to já nejsem člověk, co by běžně overthinkoval. Je mi jasné, že zbytek letošní sezóny je v háji. Zlomená dvě žebra, levá noha v sádře, rozdrcené pravé zápěstí, nalomená klíční kost plus vykloubené rameno, to totiž rozhodně není dobré východisko pro brzký návrat ke sportu.

A to letošní sezóna zatím vycházela skvěle. Dařilo se nám, byli jsme mezi prvními týmy a měli jsme našlápnuto k dobrému výsledku. Spoustu kluků, včetně Connora, navíc letos odejde na vysokou, takže jsem si s nimi chtěl poslední rok pořádně užít, abychom pak měli na co vzpomínat. Tým bez Connora a ostatních kluků, co letos končí, už nebude jako dřív. Rozhodně nastanou velké změny.

A já si s nimi už dost možná nikdy nezahraju...

S pocitem prázdnosti jsem se zadíval z nemocničního okna. Měl jsem výhled na nemocniční park, který teď vypadal obzvláště depresivně. Ačkoliv bylo devět hodin dopoledne, do Dumfries letos docela nečekaně dorazila opravdová zima se sněhem a mrazem. Nestává se to moc často,  ale momentálně venku bylo šedo, lehce sněžilo a příšerně foukalo. Holé stromy opuštěného parku se kymácely ze strany na stranu a pořád ještě svítily pouliční lampy, protože kvůli hustým mrakům to vypadalo, jako by se spíš schylovalo k večeru. Až na projíždějící sanitku pod mými okny bylo naprosto mrtvo. Nikde ani živáčka.

Najednou se ozvalo zaťukání na dveře a o pár vteřin později se v nich objevila blonďatá kudrnatá hlava mojí mámy. Až na ty kudrliny jsme si nebyli vůbec podobní, ani povahově. Já jsem byl perfekcionista, co si pozorně hlídá, co se kolem mě děje. Ačkoliv bych to chtěl umět, nedokázal jsem moc dělat věci spontánně. Vždycky jsem potřeboval alespoň matný plán toho, co chci udělat.

Moje máma na druhou stranu byla živelná duše. Za mlada byla dost trhlá. Barvila si hlavu na červenou, zpívala ve školní kapele, chodila oblíkaná v kožených hadrech a chovala se, jako by jí patřil svět. To jí tak nějak přetrvalo doteď. Neuměla být moc skromná, neustále potřebovala být hlučná a chtěla být středem pozornosti. Nemám tuhle její vlastnost rád, proto jsme se poslední roky dost hádali. Jsme zkrátka úplně jiní. A hlavně teda její vkus, co se týče mužů, je příšerný...