Život není automat na Coca-Colu

10. Štěstí v lásce? Ne, díky!

Poté, co jsem si o půlnoci ukuchtila salát z rajčat, mozzarelly a bazalky, jsem se znovu pokusila proplížit se nahoru do pokoje, aniž by mě hoši zastavili. Connor se sice ještě zeptal, proč už netetuju, ale odbila jsem ho s tím, že to radši nechávám na odbornících.
Já jsem sice absolvovala kurz tetování, dokonce jsem měla zařízený živnosťák, abych si tím mohla legálně vydělávat, takže jsem vlastně také byla profesionál, ale radši jsem o tom pomlčela. 

Zastavit se mě pokusil i Tyler, který se zeptal, jestli se nechci dívat s nimi. Dokonce mi ochotně nabídl, že mě pustí si sednout do křesla a on sám si sedne na tvrdou zem, ale vymluvila jsem se na to, že jsem unavená a půjdu spát. Zítra mě čekala deseti hodinová směna v bistru a potřebovala bych se alespoň trochu vyspat.

Jenže místo spánku jsem se ještě tak tři hodiny převalovala z jednoho boku na druhý a tupě jsem zírala do stropu, i když se mi oči neustále klížily k sobě. Moje tělo prostě odmítalo usnout, a tak jsem se v půl osmé ráno, kdy mi zazvonil budík, zvedala z postele opravdu nerada. V kuchyni jsem se navíc u snídaně ještě potkala sama s Madeline, která předvedla takovou žárlivou scénu, že jsem si říkala, že by bylo nejlepší si sbalit kufry a vrátit se zpět domů.

Jenže já už žádné doma neměla...

Dům, ve kterém jsem vyrůstala už od malička, pro mě už delší dobu nebyl pořádným domovem. Doma se přece máte cítit v bezpečí, ne? A tenhle pocit jsem na tomhle místě neměla už pár let. Ten dům už ani nepatřil nám, protože se máma rozhodla ho prodat a kupodivu se to podařilo dost rychle, takže když jsem já byla v léčebně, ona se Spencer se přestěhovaly k babičce a uzavřely tuhle kapitolu našeho života, která začala sice sladce, ale skončila jako citrón, co necháte ve džbánu s vodou až moc dlouho. Pořád kysele, ale především hořce.

Tak nějak se ke mně chovala i moje nevlastní sestra. Chápala jsem, že ne všichni berou změny dobře a že to, co se teď dělo, byla velká změna, ale Madeline to opravdu přeháněla. Vlastně ani nevím, proč se tak chovala. Pokaždé, když jsem o tom mluvila s Natalií, řekla mi jen, že Madie má potom, co od nich odešel jejich biologický otec kvůli jiné ženě, tendenci žárlit a být ohledně svých blízkých hodně majetnická.

Ale omlouvá tohle něco? Mně taky odešel táta a našel si jinou rodinu. Já bych taky mohla žárlit na to, že mi prakticky ukradla tátu, a nedělám to. Chápu, že potom, co přišla o postavu otce, si ho nahradila někým jiným, ale do prdele! Pro ni to v zásadě byl cizí člověk, však s Natalií ani nebyli vdaní. Pro mě to byl MŮJ biologický otec...

Ale pak mi došlo, že pro mě byl Lucas Rowland momentálně možná víc cizí, než pro Madeline...

Možná, že to pociťoval i on sám, protože nám na neděli naplánoval tenisový turnaj v místní nafukovací hale. Venku už se hrát nedalo, na to byla moc velká zima, ale v hale byly podmínky dobré celoročně.

Tenis byl vždycky něčím, co nás spojovalo. Přihlásil mě do tenisové přípravky už když mi byly čtyři roky a od té doby se mnou chodil na kurty trénovat téměř každý víkend.

Od doby, kdy jsem naposledy hrála, už uběhla nějaká ta doba, takže jsem byla trochu nervózní. Když jsem ale uviděla, že Connor ani pořádně neví, jak se drží raketa, dost mě to uklidnilo.

Ano, už klasicky se tu sešli téměř všichni Alfieho kamarádi. Říkám si, že by bylo jednodušší, kdyby je otec adoptoval. Ne, že bych toužila po dalších nevlastních sourozencích, Alfie s Madeline mi bohatě stačili, ale nikoho by to podle mě nepřekvapilo. Tak trochu jsem doufala, že půjdu jenom já a táta, jako to bývalo kdysi, ale to by to pak nebyl turnaj.