Život není automat na Coca-Colu

30. Právo na štěstí

"Všichni na místa, za chvilku tu budou!" pokřikovala teta Clare, mámina sestra, mezitím co zmateně pobíhala po salonku, který byl naplněn mými rodinnými příslušníky.

Trošku jsem se bála, aby máma nedostala šok, až uvidí, co jsme k jejímu návratu uspořádali. Bylo nás tu jako psů. Já, Spencer, babi, teta Clare s její rodinou, strejda Dean s jeho rodinou, děda z tátovi strany, Ruby a její rodiče taky nesměli chybět, protože se víceméně počítali k naší rodině taktéž, dokonce přijela i prateta Edith z Glasgow.

Jediný, kdo zatím chyběl, byl strejda Robert, manžel Clare, který se nabídl, že pro mámu zajede a dopraví ji z léčebny sem. Všichni postupně začali usedat na jejich místa a chystali si do pusy frkačky, aby mohly mámu přivítat křikem a s přáním k jejím blížícím se narozeninám. Clare se přirozeně vrhla do organizování, protože se v tom přímo vyžívala, frkačky a balonky a veškerá tahle komedie byly její nápady.

Naše rodina se zas tak často nescházela, hodně za to mohl i Xavier, který nikdy nebyl moc oblíbený, obzvlášť v posledních letech, kdy sice většina známých neměla tušení, co se děje, i tak ale poznali, že není všechno v pořádku.
Když už jsme se ale sešli, vždycky to byl chaotický, hlasitý, dlouhý večer, který většinou skončil turnajem v šipkách a několika rozbitými skleničkami a tak podobně. Bývá to náročné, ale miluju to.

"Auto zastavilo na parkovišti!" zakřičela znovu teta, která pečlivě sledovala tečku, která představovala jejich auto, na navigaci na obrazovce jejího mobilu.
"Máte všichni připraveny hlasivky?"

"Ne víc než ty, Clare!" zakřičel na ni nazpět děda. Děda sice nebyl s Clare přímo příbuzný, vždycky spolu ale měli dobrý vztah plný popichování se, jako by byla Clare jeho vlastní dcera. 

"To ani nejde, Hanku," zasmála se z druhého konce stolu Nina, moje další teta, tentokrát manželka Deana, tedy švagrová mého táty. Já vím, je to složité. Až moc tet a celkově příbuzných.

"Okay, jdeme na to. Pšššššt!" zklidňovala pratetu Edith, co v rohu místnosti hlasitě konverzovala s naší babi.

"Jaký je náš plán?" otočila se na mě Spencer, co postávala potichu vedle mě. Stály jsme hned za dveřmi, abychom byly mámě co nejblíž, až vejde.

"Jakmile se otevřou dveře a ti dva vejdou dovnitř, křičíme všechno nejlepší a vrháme se mámě kolem krku. Pak jí otřeme slzy a dáme jí sladkou pusu," usmála jsem se na svoji malou sestřičku a stiskla jsem ji pevně za ramena.
Tenhle moment mi totiž přišel jako důležitý mezník v našem životě. Věřila jsem, že dneškem začíná zase o něco lepší období, než bylo dosud. Máma bude zpátky doma, zase budeme jako rodina pospolu, ačkoliv já budu bydlet někde jinde. Pokořily jsme to nejhorší a vrátily jsme se silnější, než jsme kdy byly. Věřím, že teď už nás nemůže nic rozdělit. Alespoň si to fakt moc přeju, aby se podobná situace už nikdy nemusela opakovat...

Netrvalo to moc dlouho, než jsme uslyšeli mámin hlasitý smích vycházející z chodbičky za dveřmi salónku. Moje srdce se nadšením rozechvělo, jelikož zvuk jejího smíchu zněl jako domov. Přijde mi, že jsme ho neslyšela strašně dlouho. Ne takto upřímný. Teď když se dveře otevřely a objevila se v nich ta nejstatečnější žena co znám, její úsměv totiž vypadal upřímně šťastně. Málem jsem zapomněla začít křičet a jásat s ostatními, jak jsem sledovala, jak se jí tváří mihlo obrovské překvapení, které rychle nahradila radost. Rychle jsem se jí vrhla kolem krku a drtila jsem její tělo mezi svými pažemi.

Cítila jsem na svém krku její horké slzy, co začaly padat z těch nejhezčích zelených očí, co znám.
Ovanula mě vůně šeříku s výrazným tónem pomerančovníku, stejně jako před třemi týdny v Greenhillu. Myslím, že teprve v tenhle moment, jsem konečně pochopila, že tohle není sen, ale opravdu se to děje.