Život není automat na Coca-Colu

31. Stíhačka

Connor

Nikdy jsem nebyl člověk, co by se přehnaně staral o ostatní. Samozřejmě mi záleželo na mých kamarádech a rodině a pokud se v jejich životě dělo něco zlého, neignoroval jsem to a snažil jsem se jim vždy pomoct.

Pravda je ale taková, že jsem se naučil, že občas je potřeba být trochu sobec. Prošel jsem si v životě pár momenty, kdy jsem si uvědomil, že já nejsem ničí priorita. U nikoho jsem nefiguroval na místě číslo 1. A kdo jiný by to taky měl dělat, když ne já sám? Dokud se nebudu stavět na tu první příčku já sám, neudělá to nikdo jiný. Není to jejich responsibilita. Samozřejmě mi můžou pomoct k tomu, že se nebudu cítit špatně, ale to já jsem zodpovědný za svoje vlastní dobro.

To proto mě samotného překvapovalo, když jsem při středečním obědě až moc analyzoval svoje přísedící kamarády. Každého jednotlivce jsem pozorně sledoval a všímal jsem si nezvykle velkých maličkostí.

Všechno to tedy začalo tím, že jsem si povšiml Tylera, co seděl jen o pár stolů opodál. Seděl úplně sám, hlavu měl sklopenou k obrazovce jeho telefonu a ani se nedíval do talíře, když si na vidličku nabíral zrníčko rozvařené rýže.
Měl na sobě tričko, které jsme mu dali s klukama k jeho šestnáctým narozeninám v prváku. Přijde mi to už jako hrozná historie. Bylo to obyčejné bavlněné tmavě šedé tričko s tyrkysovým potiskem lodě Millennium Falcon ze Star Wars, jelikož Tyler ty filmy naprosto zbožňoval. Byla to taková drobnost a i tak jsme mu tím udělali hroznou radost.

Musel jsem se držet, abych se nezvednul na nohy a nešel jsem za ním. Bylo mi ho líto. Občas zvednul hlavu a když si všiml, že na něj koukám, zase svůj pohled rychle vrátil ke svému telefonu.
Ale nepolevil jsem a seděl jsem na své židli dál jako přikovaný. Já jsem ohledně našeho vztahu neudělal žádnou chybu. To on mohl za to, že tam teď sedí sám. Já nebudu první, kdo se bude omlouvat a snažit se to napravit, když jsem nic neudělal. Možná je to teď projev mého mužského ega, ale pokud ani není schopen se omluvit a uznat svoji chybu, nebudu se doprošovat. Nestojí mi za to...

Radši jsem stočil svůj pohled na Alfieho, co samozřejmě seděl vedle Gianny. Pořád si o něčem polohlasně povídali, ale nemluvili dost nahlas, aby se do jejich rozhovoru mohl zapojit někdo další.
Od té doby, co se je Dylan s Khloe snaží dát dohromady, se tihle dva stali úplně jinými lidmi. V dobrém slova smyslu. Oba vypadají o dost šťastnější, uvolněnější, zkrátka jako by našli něco, co jim už delší dobu scházelo.

Khloe zase rychle ťukala nějaký text do jejího telefonu. Občas se zastavila, nakrčila obočí, jelikož přemýšlela, co odpovědět nebo napsat, ale jinak se zeširoka usmívala.
Kdyby se Dylan, který dělal úplně to stejné, ovšem se neusmíval, ale jenom se mračil, čas od času také usmál, začal bych si snad myslet, že si ti dva píšou spolu. Podle jejich výrazů jsem ale poznal, že oba musí řešit úplně jiné téma s úplně jinými lidmi. Khloe vypadala spokojeně a byla očividně ráda, že je s daným člověkem v kontaktu. Zatímco Dylan nervózně klepal svojí pravou nohou, zatínal ruce v pěsti, křupal si klouby a zatínal čelist. Jeho konverzace rozhodně nemohla být příjemná.

"S váma je teda zábava," poznamenal jsem suše a hodil jsem si do pusy sousto té rozvařené rýže. Dnešní oběd se opravdu nepovedl.

"Sorry, ale ekonomika nepočká," zvedla ke mně pohled Piper sedící vedle mě, která se celý den drtila na její test ze semináře. Mám pocit, že dneska nedala ten sešit z ruky.

"Strejda mě přemlouvá, abych s nima jela na hory, ale já asi nechci," odložila Khloe mobil stranou a jako jediná mi začala věnovat kousek pozornosti. Dylan pouze zamručel, že se hádá s jeho matkou, ale víc informací už nám nedal. Nechtěl o tom mluvit.