Život není automat na Coca-Colu

36. Sociální útlum

Můj dennodenní život mi najednou připadal tak o 10 odstínu temnější a šedivější a nebylo to tím, že se sluníčko neukázalo na obloze už zhruba měsíc.
Oči mi padaly únavou, jelikož jsem nebyla schopná pořádně spát. Vrátily se mi moje noční můry. Nejhorší bylo to, že teď v nich už nefiguroval jenom Xavier, teď to byl i můj vlastní otec. Naše hádka se mi stále dokola přehrávala v hlavě a nemohla jsem jeho i svoje slova dostat z mysli.

Byla středa, 15. prosince, takže od naší hádky uběhly už čtyři dny. Čtyři dny, ve kterých jsem se otci přímo vyhýbala. Na jednu stranu jsem si s ním chtěla promluvit, abychom si to mezi sebou vyříkali, ale na tu druhou jsem ho nechtěla ani vidět. Až moc to bolelo.

Ráno jsem vstávala sice brzo, protože ačkoliv jsem nebyla vyspaná a moje tělo tíhlo k tomu, zůstat v posteli co nejdéle, věděla jsem, že kdybych si to dovolila, už bych z ní nevylezla vůbec. Spadla bych zase do svých depresivních epizod, které se mi několik týdnů až skoro měsíců dařilo držet na uzdě.
A tak jsem klidně vstala už v šest, ale vyčkávala jsem ve svém pokoji do té doby, než jsem si byla jistá tím, že otec odešel do práce. Po škole jsem chodila do bistra a když jsem přišla domů, hned jsem se s výmluvou, že mám hodně práce do školy, odebírala zpět do svojí kopky.

Tím, že u nás od neděle bydlel i Dylan, se každý večer pořádalo takové malé rodinné setkání v obýváku. Vždy tam hrála hudba nebo televize, hrály se nějaké deskovky a ozýval se odtamtud smích. Vypadalo to, že si to všichni užívali. Řekla bych, že především Madeline vyloženě skákala nadšením, že Dylan Wiley je jejím novým spolubydlícím. Já jsem vždy pár minut seděla potmě sama na vršku schodů a jenom jsem nepozorovaně poslouchala, co se dole děje. Zní to pateticky, vím, ale ačkoliv jsem Dylanovi snad i záviděla, jak skvěle do naší rodiny zapadl, nedokázala jsem se zvednou a prostě se k nim přidat. Na to jsem byla až moc nejistá svým vlastním postojem, který jsem momentálně chtěla zachovat ke svému otci.

Dnes jsem ale měla až na schůzku ohledně školního časopisu volné odpoledne, takže si budu muset najít nějakou jinou zábavu, abych nemusela být ve svém pokoji zavřená hodiny. Měla jsem svůj pokoj ráda, to neříkám, ale odsud posud. Moje práce coby grafik se v redakci uchytila. Děcka byli spokojení s tím, jak časopis po mém kouzlení ve photoshopu a jiných grafických editorech vypadá, takže jsem se na této pozici v redakci osvědčila.

"Co si na sebe budete brát na ples, holky? Přemýšlím, jestli má cenu si kupovat nějaké nové šaty, nebo použít něco, co už mám doma," zapřemýšlela Gianna u dnešního obědu nahlas. Oči jí při zmínce plesu přímo zářily. Těšila se, to bylo jasné. A doufám, že se Alfie alespoň odhodlá ji pozvat, to by jí totiž udělalo největší radost.
"I když ty Piper vlastně maturuješ, tak to beztak budeš mít nějakou róbu, ne?" Nadšením až tleskala.

Zbožňovala jsem ji, opravdu ano, ale občas na mě byla Gianna až moc. Až moc veselá, až moc energická, až moc zapálená i do naprostých maličkostí - zkrátka až moc nadšená ze života. Dobře pro ni. Já mohla pouze závidět...

"Objednala jsem si o víkendu tyhle, tak doufám, že mi budou," zamumlala Piper a postrčila naším směrem její telefon, kde měla uloženou fotku šatů, které si vybrala. Když se řekne Piper, vybavila bych si přesně šaty v tomto stylu. Žádné velké tylové sukně, volány, krajky a přepatlané zdobení. Byly to černé upnuté šaty, které byly povětšinou průhledné. Základ tvořilo bodýčko s velkým výstřihem, které pokrývala průsvitná černá látka, která jako jediná byla zdobená lesklými ornamenty z flitrů. Celkově byly šaty upnuté na tělo a vyzývavé, ale stále podle mě vkusné, levou nohu odkrýval sexy rozparek, pod kterým bude Pipeřina světlá kůže hezky zářit.  Myslím, že si vybrala skvěle.