Život není automat na Coca-Colu

14. Zahnaná do kouta

Od víkendové návštěvy psího útulku jsem měla smíšené pocity. Byla jsem ráda, že jsme toho pejska nakonec adoptovali, ale tolik natěšených psů, co vás smutnýma očima prosí, abyste si vybrali právě je, mi lámalo srdce. Rhodéský ridgeback, kterého jsme si nakonec zvolili jako nového člena rodiny, měl až srdceryvný příběh.

Našeho miláčka, který zatím nemá jméno, našli, když mu byly jen 4 měsíce. Někdo ho podvyživeného a se zlomenou packou našel v krabici vedle popelnic, kde ho někdo nechal na pospas osudu.

Přitom to jsou inteligentní a věrní psi, dobří hlídači, co ale nejsou agresivní. Občas sice můžou být trochu tvrdohlaví, ale není to těžké plemeno na vychování. Proto nechápu, proč se ho někdo rozhodl zbavit tímhle způsobem.

Lidi si opravdu psi nezaslouží...

Teď už mu ale bude dobře. Je mu něco málo přes 6 měsíců, je plně naočkovaný, vycvičený  nečůrat vevnitř a jelikož teď už má láskyplný domov, jsem si jistá, že mu bude jen a jen lépe. I když láskyplný náš domov je možná jen pro ty zvířátka, jinak ty mezilidské vztahy stále pokulhávají. Každým dnem se to ale lepší a naděje v pokojný rodinný život stále stoupá.

Začala jsem si ale připadat lehce špatně, že nad Crimsonovými přemýšlím jako o rodině. Já už přece jednu rodinu mám. Mámu se Spencer a babičku - to byla moje rodina. Táta a jeho nová rodina byli pouze vzdálení příbuzní, u kterých momentálně přebývám, když nemůžu být se svými nejbližšími. Jo, táta je taky jen vzdálený příbuzný.

Reálně i táta Ruby, mé nejlepší kamarádky, pro mě byl víc rodinou. On se totiž na nikoho nevykašlal. Zato táta svůj titul rodiny zmačkal a zahodil a nejsem si jistá, jestli ještě někdy dostane druhou šanci. Možná jo, možná mu ji dám. Ale bude to trvat sakra dlouho, tím jsem si jistá.

Jakmile totiž Khloe Rowlandovou bodnete do zad jednou, jen těžko dostanete kudlu do ruky znova.

Měla bych se už vydat zpět domů, abych všechny navštívila. Na to ale prvně budu muset sebrat  odvahu. Tolik mi chyběli, ale já si pořád jaksi nedokázala představit, že bych se tam mohla vrátit a být šťastná. V Edinburghu sice byli všichni lidé, co miluju, ale taky všichni, jenž bytostně nesnáším. Lidi, které už nikdy nechci vidět, protože se bojím, co by to se mnou udělalo.

Jsem na to dost silná?

Myslím, že ještě ne...

Aby si ale nemysleli, že jsem na ně zapomněla, poslala jsem jim o pauze mezi prací alespoň zprávu, kde jsem jim vysvětlila, že na ně myslím každým dnem a nocí, že mi neskutečně chybí a že bych je chtěla vidět, ale že se bojím. Tohle byl asi můj největší pokrok od doby, co jsem ukončila pobyt v léčebně. Nebojím se přiznat si svůj strach. A dokážu ho přiznat i ostatním. Sice jen hrstce lidí, těm, ve které jsem ještě neztratila víru, ale i to se počítá.

Měla jsem ze svého pokroku radost, takže mi pondělní směna s Tommym a Dylanem utíkala rychle. Byla jsem dnes na place, což jsem moc nemusela, protože přijdete do styku s nejvíce lidmi, ale dneska se mi všichni zdáli milejší, než normálně, takže mi to ve výsledku ani nevadilo. Dokonce si i myslím, že můj profesionální úsměv dnes byl upřímný a nestrojený a že tak i reálně vypadal.

Alespoň Emily, která přišla za Dylanem chvíli před zavíračkou, mi řekla, že dnes nějak zářím. Ti dva se během jejich víkendového výletu očividně usmířili, protože dnes ráno už zase bylo všechno v normálu. Žádné hádky, narážky, slzy, ani křik. Emily se dokonce mně a Tylerovi omluvila, že se chovala jako kráva.