Život není automat na Coca-Colu

16. Jsem taky mostrum?

Když jsem se někdy před třetí ráno vracela sama opuštěnou čtvrtí Dumfires, neměla jsem dobrý pocit. A nemohla za to ta tma všude kolem, kterou rušily jen kužely žlutého teplého světla, vycházející z pouličních lamp, co dopadaly v přesných intervalech na chodník. Alespoň zde byl pokus o pravidelnost. V průměru zhruba každá třetí lampa blikala a nebo pro jistotu nesvítila vůbec. To pro mě ale nebylo nic neobvyklého. V Edinburghu bylo pár ulic v centru pro nefungující osvětlení tak známých, že pokud jste chtěli noční cestu domů přežít bez nabídky drog, sexu, nebo obecně prostě přežít, raději jste se jim vyhnuli velkým obloukem.

Ten neklidný pocit způsobovalo něco uvnitř mě. Zaprvé jsme měla hlad, ale zároveň jsem měla stáhnutý žaludek. Něco uvnitř mě mi říkalo, že se ještě nemám vracet domů, že by bylo lepší se tam nevracet vůbec. Ale neměla jsem na výběr. Od Gianny jsem raději odešla, abych její rodiče moc nedráždila tím, že jsem tam moc dlouho, a venku byla až moc velká zima, abych tam mohla přečkat ještě pár hodin. V centru sice bylo pár nonstop podniků, kam bych se mohla schovat, ale byly asi tak podobně pochybné, jako tmavé ulice Edinburghu, takže ta zacházka do centra mi za to nestála.

Dělám chybu, když mířím domů?

Pravděpodobně ano. Párty začala teprve před 5 hodinami, takže tam nejspíš bude ještě dost cizích lidí, se kterými se nechci potkat. Otočit se a nakonec zamířit do podivného baru můžu ale přinejhorším vždycky...

A kdo ví, třeba by to nebylo tak hrozné. Soudím tyhle nonstop podniky pouze podle několika zatuchlých pajzlů, které jsem navštívila doma. Hlavně v období, kdy jsem nesnášela svůj život natolik, že jsem nutila Brada a Ruby, abychom chodili do podobných hospod, kde bez problémů nalili i nezletilým, skoro každý víkend.

Tohle byl můj způsob, jak jsem se vypořádávala se situací doma, když to bylo nejhorší. Já vím, vypořádávat se s otčínem alkoholikem pomocí alkoholu je dost ubohé. Ale když se nad tím zamyslím zpětně, ze všech těch věcí, co jsem kvůli Xavierovi dělala, mi tohle přijde ještě docela dobré. Pak přišly i o dost větší fuck-upy.

Čekala jsem, že čím blíž budu našemu domu, tím víc uslyším hluku, ale nic takového nepřišlo. Naše ulice byla naprosto mrtvá. Žádní opilý studenti, z nichž většina ještě byla nezletilá, nikdo se neválel na chodníku, silnici ani před naším domem. Bylo tu sice pohozeno pár plastových kelímků, flašek od alkoholu a plechovek od piva, ale to bylo vše.

Neříkejte mi, že se Alfiemu podařilo zpacifikovat ty davy lidí tak brzo...
Alespoň myslím, podle toho, kolik alkoholu a jídla měl nachystáno, že sem bylo pozváno několik desítek lidí. To proto jsem taky zmizela.

Jakmile jsem ale otočila klíčem v zámku a vrazila jsem dveřmi do nějakého kluka, co ležel vypnutý na zemi, došlo mi, že to asi zas tak moc nezpacifikovali. Vevnitř ale moc lidí nebylo, tipla bych to tak na 40, takže se párty už zřejmě blížila ke konci a spíš tu jen zbyli ti, co nedokázali odejít po svých a žádní z jejich kamarádů je neodnesli.

Z toho smradu, co se nesl celým barákem, se mi začínalo dělat špatně. Od jistého momentu zkrátka nemůžu cítit smrad tvrdého alkoholu, aniž by se mi nevracely vzpomínky, které bych nejraději vygumovala z mé paměti. Vždycky si přijdu, jako by mi na rameni zase visela Xavierova  paže, když jsme ho s mámou táhly do postele, a všechen ten chlast z něj šel cítit na metry daleko.

Prošla jsem celé spodní patro, kromě koupelny a pokoje pro hosty, tam jsem se upřímně bála jít, abych tam nenašla nějaký páreček, aniž bych viděla kohokoliv z Alfieho kamarádů. Nahoru jsem raději taky nechodila, protože tam se stoprocentně děje něco, co moje nevinná očka vidět nechtějí.