How I feel it [Sasusaku/Itasaku]

26.

Domů přišel Itachi s nákupem a já byla šťastná, že nemusím jeho matce čelit sama.
,,Ahoj mami." pozdravil svou matku Itachi a pak přešel ke mně a věnoval mi polibek do vlasů.
,,Itachi, chtěla jsem ti říct, že máš doma vždy dveře otevřené. S otcem budeme velmi rádi, když se vrátíš." přešla k němu.
,,Ale mami, já jsem doma. Tady se Sakurou." oponoval své matce Itachi a přitom uklízel nákup.
,,Sasuke už je v pořádku doma, pokud by tě to zajímalo." řekla. Itachi se zarazil.
,,Nezajímalo." šeptl Itachi a pokračoval v činnosti. Do jejich konverzace jsem se raději nepletla. Vím, že si Itachi dokáže poradit sám.
,,Itachi! Je to pořád tvoje rodina." okřikla ho matka.
,,Zabil mé dítě a ohrozil na životě nejdůležitější osobu mýho života." postavil se naproti ní.
,,Rodina je nejdůležitější, Itachi." přešla až k němu, aby svým slovům dala co největší důraz.
,,Rodina, rodina. Prázdná slova. Celá ta dokonalá rodina se zajímá jen o to, jak na ní pohlíží okolí. Vážená Uchiha rodina. Ale uvnitř je prohnilá." řekl nenávistně a v očích měl vztek, zklamání a smutek.
,,Itachi." vydechla překvapivě.
,,Moje rodina je Sakura a naše dítě." řekl a matka naštvaně odešla a práskla vstupními dveřmi. Tohle bylo to poslední, co bych v rozhovoru Itachiho a jeho matky čekala. Itachi si akorát promnul spánky a pak beze slova dál uklízel nákup. A najednou znovu zvonek. Itachi naštvaně hodil na stůl mouku tak, že se obal roztrhl a udělal se nad ním bílý obláček a šel otevřít.
,,Pane, paní Haruno." pozdravil je Itachi mile, i přes své vnitřní rozpoložení a pustil je dál. Máma ke mně hned přiběhla a objala mě.
,,Jsem ráda, že jsi v pořádku." pohladila mě po vlasech.
,,Pojďte se posadit, dáte si něco?" dovedl je Itachi ke gauči.
,,Kávu, jestli můžeme poprosit." ozval se můj otec a oba mi rodiče se posadili na gauč naproti mě.
,,Jak ti je?" zeptala se máma a Itachi před oba postavil hrneček s kafem.
,,Zle, hlavně po psychický stránce. Ale to nám oběma." přiznala jsem rodičům a Itachi mě konejšivě pohladil po rameni.
,,Na druhou stranu, Sakuro, můžete začít znovu tak, jak se sluší a patří. Nejdřív svatbu a pak teprve přemýšlet o dětech. Přece jen to byla nehoda a bylo to neplánované." řekl mi táta. Jen jsem zalapala po dechu a chtěla na to něco říct, ale Itachi byl rychlejší.
,,Se vší úctou...naše dítě bylo velmi chtěné a oba jsme byli nadšený a těšili se na něj. Prosím, abyste alespoň předstírali soucit. Měla to být přece vaše vnučka." odpověděl Itachi zdánlivě klidným hlasem, ale věděla jsem, že uvnitř zuří.
,,Já vím, jen jsme o tom přemýšleli a..." začal se obhajovat táta.
,,Nechci byla nezdvořilý, ale náš život nechte, prosím, pouze na nás. Pokud chcete projevit soucit s tragickou události, tak prosím. Pokud ne, myslím si, že na vaši návštěvu teď není vhodná doba." zakončil diskuzi Itachi. Oba mí rodiče se na mě vytřešteně podívali.
,,Souhlasím s Itachim." řekla jsem po chvilce. Souhlasila jsem s každým slovem, které řekl. Právě jsme přišli o dítě a oni si myslí, že sem prostě nakráčí a že všechno je v nejlepším pořádku. Není. My nejsme v pořádku. A pokud nám nechtějí pomoci šetrným způsobem se dostat přes naši ztrátu, není tu teď pro ně místo.