More than this

28. kapitola - pravda vychází na povrch

Šla jsem směrem dům Eleanor. Šla jsem tam sama, nebo to tak mělo alespoň vypadat, což Eleanor samozřejmě nevěděla. To je ale v tuhle chvíli jedno.

Před pár minutami jsem jí napsala, že s ní potřebuju nutně mluvit a něco vyřešit. Odpověděla mi, že můžu přijít a že se setkáme v jedné kavárně, ale dala mi jasně najevo, jak moc jí obtěžuje, že jí někdo tak podřadný jako já otravuje beztak kvůli nějaké zbytečnosti. No prostě paráda.

Tak jsem se oblékla do něčeho, čím bych jí nemusela až tolik urazit, vlasy si sčesala do obyčejného drdolu a byla jsem připravená na to, vyrazit a následně vyvrátit Louisovi poslední pochybnosti o Eleanořině nevinně.

Když jsem došla na předem určené místo, zastavila jsem se před vchodem a naposledy si v hlavě všechno prošla. Byla jsem vážně hodně nervózní. Hlavně nic nepodělat, teď už je totiž jenom a jenom na mně. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do té kavárny.

Jakmile jsem vstoupila, spatřila jsem Eleanor v krátkých upnutých šatech sedět u jednoho stolu a popíjet svou kávu za jista bez cukru, aby náhodou nepřibrala. Protočila jsem nad tím oči, nasadila falešný a vykročila směrem k ní. I ona si mě všimla  a taktéž nasadila falešný úsměv. Došla jsem až k jejímu stolku a usadila se naproti ní. Za chvilku k nám, tedy spíše ke mně přišla obsluha, mile se usmála a zeptala se mně: "Dobrý den, dáte si něco?" a než jsem stihla něco říct, Eleanor se na ní podívala a pronesla: "Nic si nedá, nechce být víc tlustá než už je, že?" ke konci věty se otočila směrem ke mně. Já, ačkoliv to ve mně vřelo, kývla a ta milá, teď trochu zmatená dívka kývla a odešla obsluhovat ostatní.

Jakmile se k nám otočila zády, nasadila jsem smrtící výraz, nad kterým se ona jen uchechtla. "Ale zlato, copak to nevidíš? Vážně bys měla pár kilo shodit." Já jsem pouze uraženě odfrkla, ale nic jsem neříkala, protože by to stejně nemělo cenu.

Když jsem se trochu zklidnila, zeptala jsem se jí na to, proč jsem sem vlastně přišla: "Asi si říkáš, proč jsem tě zkontaktovala, že? Jde o to, že nevěřím, že to dítě, které čekáš, je Louisovo, nemám snad pravdu?" Eleanor se na tváři vytvořil povýšený úšklebek a odpověděla: "Máš pravdu, to dítě určitě není jeho, on totiž používal ochranu, ale je do mně tak zblázněný, že mu to nedojde, je to můj malý naivka." Já to nevydržela a začal na ní téměř křičet: "A co pak, až porodíš, nebo když bude chtít udělat genetické testy? Co uděláš pak, Eleanor?" Ona se ani na vteřinku nezarazila, očividně měla všechno do puntíku promyšlené. "Jestli bude chtít testy otcovství, o čemž silně pochybuji, protože by ho ani nenapadlo, že bych ho mohla podvést, ale kdyby přeci, tak je prostě zfalšuju, tohle totiž nedělám poprvé, zlatíčko. a co ses týče toho, co bude po porodu, to je jednoduché. Pár měsíců potom, co se to malé narodí, se s ním rozvedu a jelikož jsem žena, logicky dítě připadne mně, a kdyby náhodou, mám to pojištěné skvělými právníky, a Louis mi bude do jeho osmnácti let platit alimenty a já budu zajištěná. Jednoduché, jak jsem říkala."

A v tu chvíli ze stínů vystoupila postava Louise. "Takže tohle pro tebe znamenám? Peněženku? Jen přísun peněz? Víš, Eleanor, já jsem věřil, že mě miluješ, tak jak jsi mi to už stokrát řekla, protože jsem do tebe byl zamilovaný, ale ty si mi celou tu dobu lhala, je to tak?" Zněl hodně naštvaně a zároveň zklamaně. Ale myslím, že to chápu, musí to být pro něj těžké zjistit, že někdo, koho tolik let miloval, někdo, komu věřil, mum celou dobu lhal a jen ho využíval.

Elanor najednou jakoby zkameněla. Vytřeštila oči a začala se potit. "Miláčku  , to není tak jak to vypadá, já přísahám, ona mě donutila to říct, vážně lásko." koktala a mlela všechno, co jí zrovna napadlo. Louis si ale udržel kamenný výraz a chladným hlasem jí odpověděl: "Vážně? Víš, já tu ubyl celou dobu, a moc dobře vím, že lžeš, a kdybych tu celou 'tu dobu nebyl, jak bys mi vysvětlila tu zprávu, co jsi Clare poslala, hm? Já už ti nevěřím, je konec, Eleanor, definitivní konec."

Eleanor přesunula svou pozornost na mě: "Ty jsi to celé plánovala, ty malá mrcho! Co si myslíš, že jsi?! Tak moc jsi po něm toužila, že jsi začala dělat věci, které bych udělala já, jsi stejní mrcha jako já, Clare!" začala křičet a mně se nahrnuly slzy do očí. Louis se podíval nejdřív na mě, v jeho očích se zračila lítost a jako kdyby mě ubezpečovaly, že to není pravda, i když mi můj vlastní mozek říkal něco jiného, což mě děsilo ze všeho nejvíc. Pak se Louisův zrak přenesl na Eleanor a taky na ní začal křičet: "Clare z toho vynech, ona není jako ty, ani v nejmenším, ona mi otevřela oči, byla ke měn upřímná, zatímco ty jsi mi celou tu dobu lhala, chápeš to?!"

Několik lidí se na nás podívalo s nechápavostí a vztekem v očích, že jim kazíme jejich klidnou chvilku. Pochopila jsem to a zašeptala těm dvěma: "Pojďte si to vyříkat ven, buďte tak laskaví." Oba tedy odešli z kavárny ven na ulici, kde pokračovaly: "Ona tě obrátila proti mě, chce nás rozdělit, copak jsi slepý?!" a Louisovi už ruply nervy: "Byl jsem slepý, když jsem byl s tebou, tak nás už nech být, udělej mi laskavost!"

Eleanor na něj prskla: "Tohohle budeš litovat, však uvidíš!" a pak se otočila na podpatku a odkráčela pryč, sice nevím kam, ala jedno vím jistě, navždy odešla z našich životů.

Podívala jsem se na Louise, který vypadal naprosto zdrceně a zničeně, a já neváhala ani na vteřinu a vtáhla si ho do objetí. On byl nejdřív trochu překvapený, ale pak mi ojetí opětoval. Oba dva jsme byli zároveň zlomení, ale také šťastní. Pak se stalo něco, co jsem nečekala. Louis mě políbil. Nejdřív jsem ztuhla, ale pak jsem si ten moment začala užívat. Když jsme se po pár vteřinách odtrhli, tak Louis řekl ty osudná slovy: "Od první chvíle, co jsem tě potkal, ses mi líbila, ale měl jsem Eleanor. Pak jsem si začal uvědomovat, že Eleanor nemiluju, ale nechtěl jsem si to přiznat, tak jsem na tebe začal být hnusný a teď jsem si to konečně uvědomil. Miluju tě, Clare Paynová." Do očí se mi nahrnuly slzy štěstí a já mu roztřeseným hlasem odpověděla: "Taky tě miluju, Louisi Tomlinsone"

Tak vážení, tohle je poslední kapitola téhle knihy. Původně jsem ještě chtěla napsat epilog, ale takhle mi to přijde lepší. Přiznám se, že když píšu, poslouchám písničky a zrovna teď mi tu hraje History od 1D a mě i slzička ukápla. Teď se omluvám za to, kolik klišé použiju, ale jinak to nejde. Do postavy Clare jsem se snažila promítnout samu sebe, což se mi i podařilo, a jsem za to ráda. Tahle knížka je prozatím vrchol všeho, co jsem kdy dokázala a jsem na ní hrdá. Takže děkuji všem, kteří to se mnou a touhle knížkou nevzdali po ne tak dobrém začátku a kteří tu se mnou byli při vzniku téhle knihy. Děkuji vám vážně moc, za to, že jste too četli, hlasovali pro jednotlivé kapitoly, podporovali mně v komentářích, či přes jiné sociální sítě nebo naživo, děkuji i těm, kteří mě zkritizovali a pomohly mi něco v téhle knize vylepšit, no prostě vám všem děkuji, mám vás ráda.

Vaše dojatá Mia