More than this

24. kapitola - zpráva a oslava

Ale ne! Tohle číslo už mi jednou psalo. Mám ho uložené jako Ta největší mrcha. Ano, píše mi Eleanor. Z toho co mi napsala jsem vážně znechucená. Napsala mi, cituji: Jak si to jako představuješ ty malá Kravko?! Jen tak řekneš Louisovi, to, za co ručili tví přátelé?! Máš štěstí, že ti nic z toho nevěřil! Je do mě totiž úplný blázen! Měla jsem pravdu, miluje mě a ty jsi pro něj nic, ty malá děvko! Naprosto nic pro něj neznamenáš! Ale jak jsem řekla, naštěstí ti nevěřil, takže myslím, že jsi potrestaná dostatečně. Louis tě nesnáší.
Tvá noční můra

Jak já jí nesnáším! Jen tak se mi připlete do života a začne mi ho pomalu a o to bolestivěji ničit?! Jako bych už tak neměla dost bolesti z rodičů! Mám pocit, že jediné dvě radosti, které mi v životě zbyly jsou můj bratr a Diana. Alespoň, že je ona šťastná. Já takové štěstí neměla. Ale co se tu tak lituju! To zní, jako bych se vzdávala, což ale rozhodně nedělám! Jsem přece Clare Payne, já se nikdy nevzdávám. Opakuju nikdy! Takže teď půjdu dolů vyřešit nějaké věci s klukama, jak to sami nazvali. A prý k nám přijde i Simon, a ano, na jeho vlastní přání mu tykám, tak ať si prý vezmu něco společenského.

Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchou dlouhou černou sukni až po kotníky a černý crop-top s vzorem květin. Vlasy jsem si zapletla do jednoduchého copu a byla jsem hotová. Sešla jsem schody, vešla do obýváku a tam nikdo není! Co tu ale je, výzdoba, jako kdyby tady měl někdo narozeniny, nebo něco takového.  Co to ti kluci zase vymysleli?! To jsem zjistila hned pár vteřin, kdy mi kluci přivodili infarkt, když na mě z kuchyně vyskočili, nemyslím to nijak úchylně, samozřejmě.

Po chvilce jsem si ale všimla, že na mě nevybafli jenom kluci, ale že mezi nimi je i Diana, Perrie a Kik, jak jsem se rozhodla říkat. Než jsem se stihls vůbec vzpamatovat, už mě vtáhli do hromadného objetí, a jestli jste někdy viděli kluky naživo a jejich hromadné objímání na koncertech, tak si jistě dovedete představit, že jsme se do pár sekund váleli po zemi a smáli se, i když jsem ani nevěděli čemu.

Když jsme se zvedli, tak jsem se jich zeptala: "Co tady děláte?" a Diana mi odpověděla: "Kluci nás pozvali na tvoji narozeninovou oslavu,  podle tvého překvapeného výrazu soudím, že jsi na  ně zase zapomněla, je to tak, že jo Claire?" oslovila mě mou dětskou přezdívkou, kterou jsem vždycky nesnášela. Já na to vážně zapomněla, no to jsem celá já.

"No a neříkejte mi, že jste to vymysleli sami kluci." otočila jsem se na kluky, kteří okamžitě nasadili výraz naprostých neviňátek. Holky se zasmály a pak mi Perrie řekla: "Samozřejmě, že ne, tohle by sami nevymysleli,   museli jsme jim pomoct, stejně jako s dárkama." A v tu chvíli jsem se zarazila. "Počkat, jaké dárky?" zamračila jsem se. "Prý, jaké dárky, jaké asi, přemýšlej, třeba ti to docvakne" promluvil Zayn. "Takže vážně máte dárky pro mě?" zeptala jsem se, stále ještě trochu vykolejená. "Samozřejmě" přikývli všichni.

Ahoj! Já vím, dlouho jsme se neviděli, ale ve škole píšeme každý den aspoň jeden test a já se učím a učím a pak mi nezbývá moc času na psaní. Každopádně pro vás mám jednu dobro-špatnou zprávu. Jestli si zase nedám dvouměsíční pauzu od psaní, tak bude tahle fan-fikce do konce roku dopsaná. Takže někdy po novém roku očekávejte prolog k nové knížce! Ale teď už musím předat notebook dál, než mě ségra ukamenuje :D Tak ahoj!

Vaše Mia