More than this

1. kapitola - nemocnice

Když jsem se probudila, viděla jsem bílo. Chvíli mi nedocházelo, proč to bílo vidím. Pak mi to došlo. Ležím v nemocnici. Ale proč? A pak jsem na to vzpomněla. Na moje narozeniny, na srážku, a vůbec úplně všechno. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Hledala jsem svoje rodiče, kteří tam ale nebyly. To mi nahnalo strach. Co když se jim stalo něco vážného? Co když někdo skončil třeba na vozíčku? Nebo jsou ještě na operaci?

V tu chvíli vstoupil do pokoje doktor. "Dobrý den, slečno. Vidím, že už jste se vzbudila. Jak vám je?" položil mi snad tu nejvíc směšnou otázku v téhle chvíli. "Jak se cítím? Měla jsem autonehodu, nevím co mi je, a hlavně ani nevím, co je mým rodičům! Cítím se vážně strašně!" začala jsem na něj křičet. Myslím, že jsem ze sebe nějak potřebovala dostat ten strach a projevilo se to takhle. Doktor ovšem zůstal klidný. "Já vím, slečno, že toho na vás teď muselo být hodně. Ale nejdřív mi musíte, jestli vás něco nebolí, ano?" zeptal se mě, jako kdybych byla malé děcko. Zkusila jsem se ale uklidnit a pak jsem mu odpověděla: "Bolí mě hlava, je to jako šílená kocovina, i když jsem jí nikdy nezažila. Potom mě taky bolí levé lýtko. Spíše dole. To je jako kdyby mi tam někdo zpřetrhal šlachy." Podívala jsem se na něj. On mi odpověděl: " Je naprosto v pořádku, že vás bolí, když máte otřes mozku. Byl velmi silný. A co se lýtka týče, vlastně jste to vyjádřila naprosto přesně. Měla jste zpřetrhanou Achillovu šlachu, takže budete muset docházet na rehabilitace."

A pak přišla ta osudová otázka. "Co je mým rodičům?" Doktor viditelně znervózněl, ale udržel si vážnou tvář. "Je mi to líto, ale vaši rodiče podlehly svým zraněním."

Chvíli jsem tam seděla a zpracovávala tu informaci, které jsem se tak bála. Pak miz oka vyplula slza. Pak další, další a pak už jsem se rozbrečela naplno. To přece není možné! To nejde! Já je potřebuju! Nemůžou být mrtví! "Pro-prosím, řekněte mi, že jsou v pořádku, že nejsou mr... mrtví" vykoktala jsem mezi pláčem. Doktor smutně zakroutil hlavou.! "Je mi to líto, slečno." řekl, ale neznělo to moc upřímně.

A pak mi došla další věc. V tu chvíli to bylo ode mně asi sobecké, ale já myslela na sebe. "Co se mnou teď bude?" zeptala jsem se stále roztřeseným hlasem.  To co ten řekl, mi vyrazilo dech. "Bude se o vás starat váš starší bratr." Nervózně jsem se ošila a pak řekla: "To musí být nějaký omyl, já jsem jedináček."

Doktor zakroutil hlavou. "To není žádný omyl, slečno. Vy skutečně máte bratra:" prohlásil přesvědčeně. "A kdo to tedy je, ten můj bratr, pane doktore?" zeptala jsem se ho, naprosto netušíc, co mi odpoví. On se nadechl a odpověděl mi: "Liam Payne"

No to si ze mě děláte prdel! Nejdřív se dozvím, že mí rodiče už nežijí, a pak mi ještě řeknou, že můj bratr je Liam Payne?! No to nemyslíte vážně! "Vy žertujete, pane doktore!" zvýšila jsem hlas. "Ujišťuji vás, že ne."

"Takže mi chcete říct, že můj bratr je ten z tý skupiny One Direction?" zeptala jsem se zmateně. "Přesně ten" ozvalo od dveří. A přede mnou stál ten slavný Liam Payne...