More than this

17. kapitola - divoká noc a náročné ráno

Procházela jsem chodbou, kterou jsem v domě měli, a snažila jsem si vzpomenout, kde jsem se tady na chodbě vzala, Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že ležím na posteli ve svém posteli. Když jsem došla na konec chodby, spatřila jsem něco, co mi vyrazilo dech. Na prahu obýváku leželo Louisovo tělo. Něco tu ovšem nebylo v pořádku. Louis byl celý od krve a co hůř, nedýchal. Po půl minutě, kdy jsem stála ve dveřích, jsem stále v šoku klesla na kolena k Louisovi a pokusila se mu nahmatat puls na zápěstí. Nic. Pak na krku. Taky nic. Nebylo pochyb. Louis je mrtvý. Měla jsem pocit, jakoby někdo vyrval část mě, a ta část bylo srdce. Chtěla jsem křičet, kopat a především se vzbudit z téhle odporné noční můry. Ale vypadalo to tak reálně. Přes oko se přelila slza. A pak další a další. Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla, ale připadalo jen jako pár okamžiků. A pak jsem zaslechla kroky. Z těží jsem zvedla oči od Louise a spatřila Liama. "Clare, co se to děje?" A pak zpozoroval Louise. Vytřeštil oči a podíval se na mě způsobem prosím-řekni-mi-že-to-není-pravda. A pak bolestivě vykřikl. Nechápavě jsem se na něj podívala, a pak jsem to spatřila. Ten nůž, jenž prošel bratrovým hrudníkem. Padl na kolena, a já tak měla výhled na toho, který to měl na svědomí. Eleanor. Stála tam s psychopatickým úsměvem. "Tak co, Clare, líbí se ti to takhle? Kdybys mě poslouchala, nic z toho. by se bývalo nestalo. Je to jen tvoje vina." A já pochopila. Je to moje vina. Jak jsem něco takového mohla dopustit? Z očí se mi začala kutálet slzy. "Neeeeeeee"

A pak jsem se probudila. Nade mnou se skláněl očividně ospalý Louis. Takže to opravdu byl jen sen, oddechla jsem si. "Jsi v pohodě? Křičela jsi, a jsi celá zpocená." promluvil na Mě Louis. "Jo jenom jsem měla noční můru" usmála jsem se na něj. On se na mě pochybovačně podíval a nakonec se mě zeptal: "A nemám si jít lehnout k tobě?" A já po krátké rozvaze přikývla. Louis si tedy lehl ke mně do postele a za pár minut spal jako zabitý. A pak udělal něco, co mě celkem překvapilo. Podvědomě mě objal. S překvapením jsem zjistila, že je mi to vlastně příjemné. A po pár minutách jsem usnula taky.

Když jsem se probudila, cítila jsem něčí ruce na svém pasu. Nechápala jsem vše ještě víc, když jsem přišla na to, komu ty ruce patří. A pak jsem si na vše vzpomněla. Na noční můru, na probuzení a na Louise. Podle toho, že teprve vycházelo slunce, jsem usoudila, že je ještě celkem brzo, ale já jsem měla strašnou žízeň, a na nočním stolku jsem nalezla pouze prázdnou skleničku. Pokusila jsem se tedy vymanit z Louisova sevření, ale on jen něco nesmyslného zamručel a spál dál. Nutno však podotknout, že zesílil svůj stisk, tudíž jsem byla uvězněná. A tak jsem šla Louise vzbudit. "Louisi, musíš vstávat" zkusila jsem to. Nic. "Louisi, Loki se znovu zmocnil tesseracktu a svého žezla a chce ovládnout svět" vzala jsem to za jiný konec. Louis najednou vystřelil do sedu a začal se rozhlížet, kde je Loki. Pak jeho pohled spočinul na mně. Nevinně jsem se zaculila, zatímco on se ďábelsky usmál. "Louisi, jestli mě chceš lechtat, tak ti radím dobře, nedělej to. Kluci ještě spí, a víš, čeho jsou schopní, když je vzbudíš dřív, než je nutno." Jeho úšklebek zmizel, ale za chvíli se zase usmíval. "Tak dobře, ale uděláš mi snídani, a vůbec, proč jsi mě vlastně vzbudila?" "Potřebuju se nutně napít" zaculila jsem se. I Louisovi zacukali koutky. A já se tak konečně mohla jít napít.

Ahoj, milí čtenáři! Dneska jsem se konečně dokopala k tomu, napsat novou kapitolu. Nic moc se v ní nestalo, já vím, ale nebojte, v příští už se něco stane, to vám slibuju. No každopádně, u minulé kapitoly jste mi neodpověděli, tak se vás zeptám znovu. Mám radši napsat Avengers ff nebo Poberti ff? No nic, já už padám, takže ahoj!

Vaše Mia