The boy with brown eyes ✔

-27-

Jakmile jsem to vyslovila, vystřelila mi do břicha další bolestná křeč. Nick vyjeveně vykulil oči a začal zrychleně dýchat, čímž dost napodoboval mě. Když se konečně probral, opatrně mě posadil a vběhl do mé ložnice. Za pár minut vyběhl ven i s mou sbalenou taškou a opatrně mě postavil na nohy. 

,,Hlavně dýchej. Všechno bude dobrý," ujistí mě, i přesto, že se strach v jeho hlase nedá přeslechnout. Konečně se dostaneme k autu. Rozklepanými prsty vytáhne z kapsy klíčky a na třetí pokus auto odemkne. Posadí mě dozadu a sám usedne za volant. Se zaskřípáním gum se rozjede a vydá se k nemocnici. 

,,Mysli na to, že se do té nemocnice musíme dostat živý!" napomenu ho za jeho rychlost. Vrhne na mě zmatený pohled, ale v té stejné chvíli mu dojdou má slova a o něco zpomalí. Ani nevím, jak dlouho cesta trvala, jelikož mnou projížděla jedna bolest za druhou. Jen mžikem si pamatuju, že mi Nick pomohl z auta a odvedl mě na sesternu. Jedna ze sestřiček mě usadila na vozíček a rychle převezla na pokoj. Nick nám byl celou dobu v patách a na rameni táhl mou tašku, která na tento den čekala ve skříni skoro měsíc. 

,,Tak maminko, jak se cítíte?" vtrhne dovnitř doktor přesně ve chvíli, kdy se posadím na postel. Zhluboka se nadechnu a přes upocené čelo k němu vzhlédnu. Zřejmě z mého pohledu pochopil, že opravdu nemám chuť mu odpovídat, protože něco zašeptal sestřičce a ta mě položila. Prohlédl mě a něco si zapsal do desek. ,,Myslím, že miminko je připravené přijít na svět. Já si rychle odskočím a vy zatím poslouchejte sestřičku," kmitne pohledem ze mě na Nicka a významně si povytáhne brýle. Když zmizí, sestřička mě převlékne do porodního hábitu a Nick se nasouká do podobných hadrů. Sestřička pak přenastaví postel a najednou je z něj porodní křeslo. 

,,Tak tatínek si stoupne vedle maminky, chytne jí za ruku a pokuste se jí pomoct s dýcháním," poučí ho a Nick ji poslušně poslechne. Jakmile si se mnou proplete ruku, silně jí zmáčknu a z úst mi unikne slabý výkřik. 

,,To nic. Zhluboka dýchej. Za chvíli bude naše mimčo venku. Hlavně v klidu," šeptne mi do ucha. A přesně tyhle slova jsem potřebovala. Najednou jakoby mi to došlo. Brzy ze mě bude máma. Já budu mít dítě, to dítě, které jsem devět měsíců nosila v břiše. 

Najednou se to celé seběhlo nějak rychle. Sestřička mi dala nohy do takových držáků, pan doktor přišel v podobném hábitu, jako měl Nick a já začala, bez jakéhokoli povelu tlačit. Nick oddaně držel mou ruku a to i přesto, že jsem mu jí doslova drtila a do ucha mi šeptal uklidňující slova. Snad po sté jsem zatlačila, neodpustila jsem si přitom slabý výkřik a najednou nastalo ticho. Zmateně jsem otevřela oči a pohlédla do Nickovi tváře. Ten zmateně skenoval doktora. V ten moment se mi to zdálo jako celé hodiny, než se konečně ozval ten krásný dětský pláč mého miminka. Nick spolu i s doktorem úlevně vydechli. Znaveně a vyčerpaně jsem zamžikala na Nicka, který se culil od ucha k uchu. Nejprve jsem si myslela, že to je to nejhezčí, co jsem kdy spatřila, ale pak, z ničeho nic, se u mě objevila sestřička a na hruď mi položila ten malý zázrak, který ještě stále hlasitě plakal. A stačil jeden pohled, jedna vteřina a já věděla, že na světě už nebudu nic milovat víc, než mé dítě. 

Opatrně jsem odlepila oční víčka od sebe a zamžikala na prudké světlo nade mnou. Zmateně jsem se rozhlédla po nemocničním pokoji a pohledem spočinula na spícím Nickovi, který se choulil v křesle vedle mě. Až teď jsem si všimla jeho dlaně propletené s tou mou. Opatrně jsem se vymanila z jeho sevření a dlaněmi se nadzvedla a posadila. Trochu mě píchlo v břiše, ale stejně rychle, jak bolest přišla, tak i odešla. Chtěla jsem se neslyšně postavit na nohy, ale přesně v té chvíli do pokoje vtrhla máma s tátou a za nimi hned Jess s Maxem. Nick sebou leknutím trhl a vyskočil na nohy. Když se jeho a mamky oči setkaly, spokojeně se usmála. 

,,Zlatíčko, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Jak se cítíš?" přiskočí ke mně a celou si mě prohlédne, než mě uvězní ve svém objetí. 

,,Dobře," pousměju se, i když se stále cítím vyčerpaná. 

,,A kde máš toho mrňouse?" ušklíbne se Max a obejme Jess kolem pasu. Nejistě se rozhlédnu kolem, než mi dojde, že tu nikde není. 

,,Skočím pro něj," ozve se Nick a v té chvíli se všichni zarazíme. 

,,Je to kluk!" vyjekne táta a oba se s mamkou začnou radovat. Mě se na tváři vykouzlí obrovský úsměv. Brzy se Nick vrátí a to i s naším synem, kterého mi hrdě a s úsměvem předá. Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout. Po Nickovi má roztomilé tmavé vlásky a velké oříškové oči. Pusinku i nos měl po mě. ,,Už víte jméno?" přistoupí všichni blíž a dychtivě si prohlíží uzlíček v mé náruči. Tázavě se ohlédnu na Nicka, který se trochu nejistě podrbe ve vlasech. 

,,Když si ho od tebe vzali, skoro okamžitě si usnula, takže jsem se nemohl zeptat a oni ho po mě chtěli," začne brblat, že mu skoro nerozumím. 

,,Nicku?" pozvednu obočí. 

,,Will," vyhrkne nejistě. Pomalu sjedu pohledem na našeho malého syna, který si bez problému spal v mém náručí a zářivě se usměju. 

,,Will je krásné jméno," zazubím se na Nicka, který se ke mně bez ostychů skloní a sladce políbí. Ještě chvíli jsme všichni pozorovali Willovu sladkou tvářičku, než nás vyrušila sestřička a poslala všechny domů. Zatímco si Nick znovu sedal do svého křesla, já nemohla přestat myslet na to, že jsem vážně máma. 

Já vím, že to byla nějaká doba, ale dočkali jste se :D 

Btw co říkáte na malého Willa?