The boy with brown eyes ✔

-1-

Můj den začal stejně, jako všechny dny předtím. Budík spolu se slunečními paprsky mě probudili do krásného rána. Připravila jsem se do školy a pak jsem se s mou rodinou nasnídala. 

,,Dobré ráno," pronesu při vstupu do kuchyně. Mamka seděla u stolu a krmila mého dvouletého bratříčka, který měl snídani všude po obličeji, jen ne ve své puse. Jakmile mě uviděl, roztomile se zazubil a doběhl mě obejmout. 

,,Trevore, pojď si zpět sednout. Tvá sestra se musí nasnídat a navíc jí celou umažeš," přikáže mu výchovně mamka, načež jí bez okolek poslechne. Sednu si vedle něj a když se mamka nedívá, vypláznu na něj jazyk. Ihned se rozesměje a oplatí mi to. 

,,Krásné ráno všem," vpadne do kuchyně taťka. Jako vždy na sobě měl nažehlené černé kalhoty, modrou košili a tmavou kravatu. V ruce si nesl svou brašnu, kterou odložil na kuchyňský pult. Políbil mamku na rty a nás s Trevorem do vlasů. Rychle do sebe vyklopil celý hrnek černé kávy a spořádal jeden toust, co mu mamka udělala. 

,,Neměl bys takhle snídat," poznamenala. ,,Snídaně je velmi důležitá a takovéhle zanedbávání ti škodí," přešla k němu a starostlivě ho pohladila po hrudi. 

,,Není to tak každý den. Dnes ale volali z práce. Musím tam za deset minut být," koukne na hodinky na svém zápěstí a ihned popadne svou brašnu a sako přehozené přes židli. ,,Uvidíme se odpoledne," znovu jí políbil, Trevorovi rozcuchal vlásky a mě věnoval jeden z jeho osobitých úsměvů. Táta byl pojišťovák. To znamená, že zabezpečoval lidi. A byl v tom opravdu dobrý. Ačkoli se zdálo, že někteří, co žádali o pojištění, jsou naprostí hazardéři se životem, táta na všechny dokonale zapůsobil, takže každý jeho klient pojištění dostal. Je jeden z těch úspěšných a stojí za ním stovka klientů. 

,,Taky musím vyrazit. Chci ještě skočit do školní redakce," zvednu se a dopiju sklenici džusu. ,,Odpoledne máme se sborem zkoušku, takže zřejmě dorazím až na večeři," obeznámím ji. Skloním se k ní a políbím ji na tvář. To samé udělám i Trevorovi. Ještě mu mávnu a pak vyjdu ven z domu. Autem, které jsem letos dostala k osmnáctinám jsem dojela na školní parkoviště a pak honem spěchala do školy. 

,,Už jsem si říkal, že nedorazíš," ozve se David a krátce mě políbí. ,,Máme tu hrubý návrh na titulní stranu. Co myslíš? Fotbalový tým nebo matematický kroužek?" hned, jak se ode mě odtrhne, mi před nos strčí dva jeho návrhy. 

,,Ehm asi fotbal," pokrčím rameny. Obejdu ho a usednu na svou židli vedle Jessie, mé nejlepší kamarádky. 

,,Věř mi, kdyby si tu nebyla, o nic bys nepřišla. Tvůj skvělý kluk totiž řeší samé podstatné věci," ironie z ní přímo sršila. Zasmála jsem se jejím slovům a pustila se do práce. Dodělala jsem svůj článek o pitném režimu a poslala ho Davidovi do emailové schránky. 

,,Máš to na mailu, tak si to pak přečti," s Jessie se zvedneme od stolu s úmyslem vydat se do třídy. 

,,Dobře. Díky," mávl na nás bez toho, aniž by odtrhl zrak od monitoru. S protočením očí jsem místnost opustila a vydala se do třídy. 

,,Máš plány na víkend? Napadlo mě, že bychom mohli zajít na ten nový film do kina," vydechne nadšeně Jess a vyloží si své věci na lavici, stejně jako já. 

,,Dobře. Zapíšu si tě do diáře," zažertuju a obě se rozesmějeme. Do třídy vejde učitel a spustí svůj pečlivě naučený text o Anně Frankové, občas napíše podstatná slova na tabuli. Přeruší ho až školní rozhlas, ze kterého vyjde ředitelův hlas. 

,,Katherine Wilsonová do ředitelny. Okamžitě," tuhle větu zopakoval dvakrát, než se rozhostilo ticho. Celá třída na mě zvědavě hleděla. Někteří už v hlavě vymýšleli naprosto banální historky o tom, jak jsem si to s Davidem rozdala na kopírce nebo že mi ve věcech našli nějaké nelegální věci. Jiní, což byla jen Jess, si mě starostlivě prohlížela. Popadla jsem své věci a rychle zmizela ze třídy. V krku se mi vytvořil nepříjemný knedlík a žaludek se mi celý smrskl. Ještě nikdy si mě k sobě ředitel nezavolal. 

,,Dobrý den, pan ředitel mě chce údajně vidět," řeknu sekretářce za vysokým pultem. Vypadala jako z osmdesátých let. Na hlavě měla blonďatě kudrnatou hřívu s odrostlými konečky, kolem očí si každé ráno malovala zářivé stíny a rty měla dokonale rudé. A kdykoli jsem tu byla, měla na sobě pořád to samé- tmavě modrou sukni s bílou halenkou a černými boty na podpatku. 

,,Jistě, slečno Wilsonová. Můžete dál," otevřela mi dveře a nechala mě vstoupit. Hned jako první jsem spatřila smutnou tvář našeho ředitele, který raději hleděl na svůj stůl, než do mé tváře. Až poté jsem si všimla mamky a jejích ubrečených očí. S tátou se držela za ruku a Trevor mu dřepěl na koleni. 

,,Mami?" ozvala jsem se. Prudce se zvedla a pevně mě objala. ,,Co se stalo?" nechápala jsem, o co jde, ale bylo jasné, že to nebude nic dobrého. Celé tělo se mi napětím rozklepalo. 

,,Babička měla mrtvici," ozve se hlubokým hlasem táta, načež se podrbe ve svém vypěstovaném plnovousu. Jeho slova mi chvíli jen tak plula ve vlně myšlenek, než se konečně dostala na břeh a já pochopila jejich význam. Zhoupl se mi žaludek, až jsem měla pocit, že se půjdu vyzvracet. Oči se mi nekontrolovatelně zalily slzami a nohy se mi bez varování podlomily. Naštěstí mě mamka stále držela, proto jsem nespadla. 

Ani nevím, jak dlouho jsme v té ředitelně stáli, ale když jsem se ocitla v autě, došlo mi, že vyjíždíme pryč z města. Ani jsem nepostřehla, že bychom byli doma. Od té doby, co mi to táta řekl, jsem měla všechno v jedné mlze. Všimla jsem si Trevora v dětské autosedačce, jak si nevinně pochrupuje a drží svého plyšového medvídka, kterého jsem mu dala. Hned, jak se narodil, mě vzala babička s dědou do nemocnice. Toho medvídka jsem pro něj měla koupeného víc jak měsíc a když jsem mu ho ukázala, na vteřinu otevřel očička a zdálo se, jakoby se pousmál. Když ho pak naši přivezli domů, dala jsem mu ho do postýlky. Od té doby bez něj neusne. 

Se slzami v očích jsem trhla hlavou k okénku a zahleděla se na krajinu, kterou jsme stokilometrovou rychlostí akorát jen míjeli. Bylo mi jasné, kam jedeme. Jediné, co jsem nevěděla bylo, zda jsem na to připravená. 

Tak co vy na to? Zatím to je spíš takový úvod, ale brzy se to rozjede... Slibuji:))