The boy with brown eyes ✔

-9-

Ráno se zdálo stejně pochmůrné, jako má nálada. Obloha byla ponořená do všemožných odstínů šedi, venku vládl chladný vítr a po letním počasí nebylo ani památky. Zabalila jsem se do černých džín a svetru. V tichosti jsem se s rodinou nasnídala a vrátila se zpět do pokoje. Do uší jsem si strčila sluchátka a na mobilu si zvolila hudbu vhodnou k mě náladě. Sbalila jsem si vše do kufru a ve zbytku času jsem si sedla na terasu a hleděla do dálky. Pokoušela jsem se zapamatovat si každý detail kolem mě. Stromy, domy i vůni vzduchu.

Když jsem vyšla z domu, můj pohled padl na zrzavou dívku stojící poblíž naše auta. Když si mě všimla, pomalými kroky ke mně přešla.

,,Přišla jsem se rozloučit," hlesne. V očích se jí leskl smutek. Megan byla vážně skvělá kamarádka a o to víc mě mrzelo, jak daleko jsme od sebe byli. ,,Někdy se zastavím tam u vás v Brooklynu," pokusí se o slabý úsměv. Vpadla mi do náruče a pevně mě objala. Zhluboka jsem se nadechla, abych si zapamatovala její vůni. ,,A Nick?" když se odtáhla, rozhlédla se kolem. Nakonec spočinula pohledem na mě. Jen jsem zakroutila hlavou.

,,Nefungovalo by to," dodám. V očích mě znovu zapálily slzy. Meg mě ještě na krátkou chvíli objala, ale pak se venku objevil zbytek mé rodiny.

,,Budeš mi chybět," šeptne. Naposledy jsme se na sebe pousmáli a já zapadla do auta. Mamka vedle mě usadila Trevora do sedačky a dala mu jeho medvídka. Strčila jsem si do uší sluchátka a přestala vnímat okolí. Všichni jsme zamávali dědovi i Megan a pak jsme se vydali na cestu domů.

Jakmile jsem vpadla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, usedla jsem na postel a rozhlédla se. Můj pokoj v Brooklynu byl tak odlišný oproti tomu starému doma u dědy. Zdálo se to tu všechno tak uspořádané a nudné. Nudné bílé stěny, nudné plakáty s citáty i nudné šedé povlečení. Jako malá jsem měla sen, že jsem chtěla mít pokoj jako ten nemocniční. Nikdy mi ale nedošlo, jak smutné a nudné to je. Až do teď. Seděla jsem uprostřed a bylo mi mdlo. Dělalo se mi z toho špatně. Pokoj, váš pokoj, by o vás měl něco vypovídat. Když do něj člověk vstoupí, měl by mu hned říct, jaký jste. Pokud to je ale pravda, co za člověka jsem?

Prudce jsem se zvedla na nohy a přela k psacímu stolu. Vše jsem z něj shodila na zem. Ze zdí jsem strhla plakáty a svlékla své peřiny. Ačkoli to nějakou chvíli zabralo, večer jsem seděla na té samé posteli a hleděla kolem sebe. Na stůl jsem položila jen belíčky s psacími potřebami a fotku naší rodiny. Na polici nahoru jsem vyskládala své oblíbené knihy- ne o medicíně. A zeď za mnou byla celá polepená všemožnými fotkami. Na některých jsem byla s rodinou, jiné byli s přáteli nebo s Davidem. Ačkoli se zdál pokoj o něco osobitější a veselejší, stále mě to vnitřně neuspokojilo. Něco mi tiše říkalo, že to ale nebylo mým pokojem. Možná jsem doufala, že se tam dnes Nick objeví. Že se bude chtít rozloučit.

,,Kat, chyběla si mi," další den jsem prošla dvoukřídlými dveřmi do budovy školy a hned si to namířila do školní redakce. Mezi dveřmi mě zastavil David. Krátce mě políbil. Bylo to jiné. Nick líbal tak jemně a dokonale. David do toho žádné city nedával. Spíš to bral jako nutnost.

,,Kat!" vypískla dívka za Davidem. Rychle bruneta obešla a vpadla mi do náruče. ,,Jak se cítíš? Mrzí mě, že jsem tam nemohla být s tebou," vyhrkne okamžitě. Když jsme se odtáhli, všimla jsem si Davida, který se bez okolků vrátil ke své práci. Jakoby jeho přítelkyně vůbec nepřijela po dvou dlouhých týdnech. ,,Jak se má děda?" mile se pousměje. Na Jessie bylo vidět, že ji má odpověď zajímá. Že ji já zajímám.

,,Snaží se. Jsem ráda, že jsem zpět," obě usedneme za počítače a dáme se do práce. Vyprávěla jsem Jess o pohřbu i ostatních dnech. Nicka jsem ale vynechala.

Ať jsem chtěla nebo ne, to co se tam odehrálo bylo špatně a bude lepší na to zapomenout. Možná, že ho miluju, ale můj přítel stojí tady. Je se mnou ve stejné místnosti a ne víc jak hodinu daleko. A to je to hlavní... Nebo ne?

Užívejte poslední chvilky volna;*