Když jsem konečně otevřela oči, akorát jsme míjeli ceduli našeho rodného města. Táta s mamkou tady vyrůstali a taky se tady poznali. Vlastně jsme tu bydleli do mých třinácti, jenže pak táta dostal lepší pracovní nabídku a já se rozhodla, že chci jít na medicínu. Proto jsme se odstěhovali do Brooklynu, který je odsud víc jak hodinu.
Míjeli jsme obrovské stromy i park, kam jsem s babičkou chodila. Dokonce i mou starou školu. Pro většinu byl už konec, proto byli ulice zaplněné samými dětmi. Projeli jsme skoro celým středem města, než jsme konečně zastavili u nemocnice. Rychle jsem vystoupila a rozeběhla se dovnitř. Mamka mě dohnala jako první a bez váhání mě chytla za ruku. Společně jsme doběhli k recepci. Mamka se šla zeptat na pokoj, zatímco já se rozhlížela kolem. Bylo tu tak prázdno. Pár pacientů se tu v nemocničních košilích procházelo po chodbách, povídali s příbuznými, co je přišli navštívit nebo se rychle hrnuli ven, aby si konečně mohli koupit kávu a zapálit si cigaretu, po které se jim tak stýskalo. Občas kolem proběhl i doktor nebo nějaká sestřička, ale jinak tu byl klid. Jakmile jsme vjeli do třetího patra, znovu jsem se rozklepala. Šli jsme až skoro na samý konec chodby, než jsme narazili na pokoj číslo dvě stě sedmdesát tři.
,,Megan?" všimla jsem si hubené brunetky, svíjející se na jedné z těch plastových židlí. Jakmile ke mně ale zvedla zrak a spatřila mě, prudce se mi vrhla do náruče.
,,Tak moc mě to mrzí," vzlykla. Megan byla má nejlepší kamarádka už od narození. Bydlela hned vedle, proto jsme spolu byli snad každou minutu. Někdy se mi zdálo, jakoby jí všichni kolem brali tak, že k nám do rodiny zkrátka už patří. Megan umřel táta, ale její mamka si před pár lety našla Steva, což je mimochodem fajn chlápek. Megan ho samozřejmě ale v lásce moc nemá. Proto byla většinou jen se mnou a ne doma.
,,Co tu děláš?" vyhrkla jsem, když se ode mě odtáhla. Obě jsme měli slzy v očích. Jednak proto, že má babička na tom zřejmě nebyla nejlépe a zároveň i proto, že jsme se skoro rok neviděli.
,,Tvůj děda doběhl k nám, když se to stalo. Zavolala jsem záchranku a pak sem dojela máminým autem. Bylo mi jasné, že přijedete," slabě se pousmála, jak jen nejlépe v téhle chvíli mohla a pak přemístila pohled dovnitř pokoje skrz prosklené dveře.
,,Zlato, doktor říkal, že můžeme jít dovnitř. Děda tam už je," došel ke mně taťka s Trevorem. ,,Ahoj, Megan. Rád tě vidím," upřímně jí objal a pak významně pohlédl na mě.
,,Dej mi ještě chvilku," hlesnu. Poodešla jsem ode dveří a zahleděla se na své nohy. ,,To přece nejde. Nemůžu tam jen jít a dát jí sbohem. Nemůžu se s ní rozloučit. Já to nedokážu," promnula jsem si uplakanou tvář a vlasy si lehce pročísla prsty.
,,Kat, budeš litovat, jestli tam nepůjdeš. Je to tvá babička a měla by ses s ní rozloučit. Bude to těžký, ale věř mi, horší to bude, jestli se teď otočíš a odejdeš," bez dalších slov mě pevně chytla za ruku a dodala mi trochu odvahy. Obě jsme společně vešli dovnitř. Megan se zastavila u konce postele, aby dopřála naší rodině trochu prostoru. Já přešla až k babičce. Konečně jsem spatřila dědu. Oči měl od pláče zarudle a ruce se mu klepaly. Držel babičku za jednu její ruku a prohlížel si jí, jakoby si chtěl zapamatovat poslední výraz v její tváři. Od posledně, co jsem ho viděla, měl kratší vlasy a nechával si narůst bradku.
Chytla jsem babičku za druhou ruku a lehce jí políbila. Byla studená jako led. Všude kolem pípali samé přístroje, proto jsem neslyšela, zda vůbec dýchá. Ve tváři měla kamenný výraz. V té chvíli, v tom momentu, kdy jsem si jí pořádně prohlédla, jak nehnutě leží na nemocniční posteli, dýchá jen díky přístroji a malinká televize pípáním odbijí poslední vteřiny jejího života, mi došlo, že tohle se už nespraví. Pokaždé když mi v životě nastala nějaká hrozná situace, mamka mi říkávala, že to bude dobré. Že se vše spraví. Tohle už ne. Jakmile se mi to celé přehrálo v hlavě, ozval se hlasitý a nepřerušovaný tón. Hlásal, že babičce přestalo bít srdce. Nikdo z nás se nehnul. Věděli jsme, že je konec.
Probudila jsem se ve svém starém pokoji. Zdálo se, že se tu nic moc nezměnilo. Když jsme tu s našima bydleli, žili jsme s babičkou a dědou. Po přestěhování tu zůstali sami, ale naše pokoje nám nechali. Všimla jsem si panenky ležící na prádelníku. Dostala jsem jí do babičky těsně před odjezdem do Brooklynu. Když jsem tu byla naposledy na prázdniny, zapomněla jsem jí tu.
Opatrně jsem se zvedla, jelikož mě bolelo od pláče celé tělo a přešla k té panence. Vzala jsem jí a položila na svou postel. Když jsem otevřela skříň, bylo v ní nějaké mé staré oblečení. Vše mi samozřejmě už bylo malé. Na dveřích jsem ale měla nalepené nějaké fotky a plakáty. Fotku s babičkou a dědou, která byla pořízena na zahradě při mých dvanáctých narozeninách, jsem si strčila do kabelky.
Stále jsem na sobě měla oblečení, které jsem si ráno vybrala do školy. Včetně bot. Vlasy jsem měla rozcuchané a oči opuchlé. Zapadla jsem proto do své koupelny a dala si dlouhou sprchu. Když jsem odtamtud vylezla a svázala si vlasy do drdolu, vypadalo to o něco lépe. Převlékla jsem se do tepláků a trika, co mi tu mamka zřejmě připravila a seběhla jsem dolů. Naši seděli na sedačce a koukali na televizi. Nebo tedy alespoň taťka. Mamka se hlavou opírala o jeho rameno a klidně oddechovala. Trevor usnul v dětské cestovní postýlce v kuchyni. Spatřila jsem dědu. Seděl na verandě a koukal na zapadající slunce. Usrkával ze skleničky zřejmě nějaký bourborn a pokuřoval svou dýmku. Stejně jako vždy.
,,Ahoj," pípla jsem. Opatrně jsem přešla k druhému křeslu a usadila se. Nohy jsem si strčila až k bradě a zahleděla se na nebe.
,,Už teď mi chybí," šeptne do ticha. Natáhla jsem se k němu a chytla ho za ruku. Se smutným výrazem se na mě slabě pousmál. Zřejmě ho ten úsměv stál dost sil. ,,Jsem rád, že tu jste. Babička si často stěžovala, že byste za námi měli víc jezdit. Byla by ráda, kdyby věděla, že tu jste všichni," z očí mu ukáplo pár slz, ale rychle si je hřbetem ruky setřel.
,,Ona to ví. Sleduje nás," oba jsem vzhlédli k obloze. Úplně jsem cítila babičky přítomnost. Její energie byla všude kolem mě, jakoby mě objímala. V té chvíli jsem se na oblohu pousmála. ,,I mě chybí."
Doufám, že si užíváte léto:))
أنت تقرأ
The boy with brown eyes ✔
العاطفية,,Kat?" ozval se dost povědomý hlas. Zpod řas jsem se podívala na kluka, kvůli kterému jsem páchla jako pivovar a ihned se zahleděla do zářivě oříškových očí. V té chvíli jsem se cítila zase jako ta třináctiletá holka, která s tímhle klukem běhala p...
