The boy with brown eyes ✔

-21-

Když jsem se ráno probudila, venku na obloze zářilo slunce. Léto bylo v plném proudu, avšak pro mě dnešním dnem končilo. Po společné snídani s dědou a Trevorem jsem si dala dlouhou sprchu a pustila se do balení. Rukama mi prošel snad celý šatník, než jsem se konečně natáhla po té černé mikině. Chvíli jsem na ní zírala a váhala. Nakonec jsem si jí přiblížila k tváři a zhluboka se nadechla její vůně. Ačkoli už byla v podstatě cítit jen po mě, stačilo mi to vědomí, že patří Nickovi a hned jsem ho cítila. Jakoby stál přímo u mě a já měla nos zabořený v jeho rameni. Jako bych cítila, jak mou tvář obdařuje svými vlhkými polibky. Dokonce jsem cítila i jeho dlaně na mých bocích. Když jsem ale otevřela své slzami zaplněné oči, přede mnou nikdo nestál, nikdo mě neobjímal kolem pasu. Tváře jsem měla vlhké od mých slz a nos jsem měla zabořený jen do mikiny. 

Za doprovodu mých vzlyků jsem zapnula kufr se všemi věcmi. Zastavila jsem se ve dveřích, abych se pořádně rozhlédla. Najednou se to tu zdálo tak malé. Měla jsem chuť znovu skočit do postele, zabořit tvář do polštáře a vrátit se ke svým snům. Vlak mi ale jede za hodinu, což znamená, že se musím vydat na nádraží, abych ho stihla. 

Naobědvali jsme se a děda šel pomoct Trevorovi s balením. Já se naposledy rozhlédla po domě a nadechla se jeho vůně. Naposledy jsem si dovolila zavřít oči a vzpomenout si na babičku. Jak mě vždy na rozloučenou objala a líbla do vlasů. Když jsem pak vyšla ven a hodila kufr do auta, s očekáváním jsem se rozhlédla. Čekala jsem, že se Nick přijde rozloučit. Vlastně jsem si myslela, že tu bude už od rána, aby se mnou byl až do konce. Ulice ale byla prázdná. Na příjezdových cestách stála tichá auta, sousedi byli zalezlí ve svých domech a i psi v poklidu leželi na trávnících. 

,,Měli bychom vyjet, abyste to stihli," objeví se za mými zády děda. Trevor byl zavěšený do jeho vrásčité dlaně. S povzdechem jsem přikývla a nasedla. Trevor si vlezl na svou autosedačku a děda usedl za volant. Celých deset minut, co nám zabrala cesta na nádraží, jsem hleděla z okénka. Nevím, možná jsem čekala, že se najednou vedle nás objeví Nick a bude křičet, abychom zastavili. Nebo udělá nějaké šílené gesto na rozloučenou, z čehož se rozbrečím. Jak jsme tak ale uháněli městem, mé naděje mizely. ,,Máš vše?" zastavíme na parkovišti a děda mi pomůže se zavazadly. Trevor si na záda hodí svůj malý batůžek a já vezmu svůj a i jeho kufr. 

,,Myslím, že jo," přikývnu sklesle. Děda si mě přitáhne do pevného objetí a drží mě v něm, dokud nemá jistotu, že to stačí. Hrdě se pousměje a stejně jako babička, mě líbne do vlasů. Pak si dřepne níže, aby byl ve stejné výšce, jako Trevor a obejme ho. Něco mu pak ještě šeptá, ale to už já nasazuju sebevědomý postoj. Trevor se chytne držadla od svého kufru a společně naposledy mávneme dědovi. Pak se vydáme na naše nástupiště. Pomůžu Trevorovi do vlaku a naše kufry strčím pod sedačky. Než se ale stihnu usadit, ozve se prudké klepání. Trhnu hlavou ven z okénka a spatřím Nicka. Celý udýchaný na mě zběsile mává, sotva popadá dech. lasy mu roztomile trčí do všech stran a tváře má od běhu narůžovělé. ,,Počkej tu, ano? Nikam nechoď," stihnu přikázat Trevorovi, než se rozeběhnu ven z vlaku. Nestihnu ani sejít poslední schůdek a už jsem v jeho náruče. Tentokrát doopravdy cítím jeho dlaně, polibky i vůni. Doopravdy tu stojí. 

,,Omlouvám se, omlouvám se," hlesne s tváří zabořenou do mé šíje. ,,Měl jsem to naplánované. Chtěl jsem s tebou být od rána, pomoct ti zabalit a odvézt vás na nádraží, jenže jsem zaspal. Vlastně jsem se probudila před deseti minutami. Máma si půjčila auto, protože jsem jí to zapomněl říct, takže jsem sem běžel," hrne ze sebe rychlostí světla, až mu není skoro rozumět. Nakonec ho umlčím dlouhým polibkem. 

,,To nic. Jen jsem se bála, že se nebudu moct rozloučit," hlesnu. Vzhlédnu k jeho očím, ve kterých se zase začnu topit. Koukala bych na něj klidně celý zbytek dne, jenže se z reproduktoru ozval monotónní hlas průvodčí, který hlásal brzký odjezd našeho vlaku. ,,Musím jít," šeptnu. Jako na povel se mi oči znovu zaplní slzami. 

,,Já vím," Nickova hlava poklesne. Znovu si mě přitáhne do objetí a pevně mě stiskne. Drží mě u sebe tak pevně, že sotva dýchám, ale mě to nevadí, protože bych raději nedýchala, jen abych mohla zůstat u něj. ,,Chci jen, abys věděla, že to chápu. Jsem rád, že si jdeš za svým snem a slibuju, od srdce ti slibuju, že si tě najdu. Tohle není konec, dobře? Budu na tebe čekat a až nastane ten správný čas, vrátíš se mi. Vždycky jsem tě miloval a nikdy tě milovat nepřestanu. To ti slibuju," než stačím cokoli odpovědět, přitiskne svém měkké rty na mé a naposledy mě políbí. Na poslední chvíli stihnu naskočit do vlaku, ale ještě než se za mnou zavřou dveře, se k němu otočím čelem a pohlédnu do jeho tváře. 

,,Taky tě miluju," hlesnu. To už se mi slzy kutálí po tvářích. Nick mi zamává, než se otočí a přejde ke zdi, o kterou se opře a sklopí zrak k zemi. Vlak se rozjede a já ho během několika vteřin ztratím z dohledu. Opřela jsem se o zeď a po zádech sjela dolů do sedu. Tvář jsem sklopila do dlaní a naplno se rozbrečela. Dovolila jsem si to ale jen na pár minut. Pak jsem se vzchopila a vrátila se ke svému bratrovi. Jakoby to ale věděl, přesedl si ke mně a natiskl se na mě, čímž mi předal svou podporu.