"Mikey, Mikey!"
Hlava mě nepředstavitelně bolela. V puse jsem cítil krev a byl jsem celý propocený. Nemohl jsem se hýbat a ani pořádně otevřít oči. Ale ten hlas... Ten hlas by mě probudil i mrtvého.
"Co se děje?" zamumlal jsem, po nějaké té minutě bdění jsem byl konečně schopný ze sebe vydat hlásku.
Za další chvíli už jsem si zamžoural po okolí, abych zjistil, že nevidím nic, než šedou, chabě osvětlenou místnost a osobu na židli přímo přede mnou.
"Panebože, jsi v pořádku!" nadšený hlásek se opět ozval, jen jsem pořád nemohl přijít na to, jestli vychází z té osoby naproti mně a jestli ta osoba je ten, kdo si opravdu myslím, že je.
"Em-Emily?" pořádně jsem ostřil, dokud jsem nespatřil první zlatavé pramínky jejích vlasů. Opravdu to byla ona.
"Mikey!" zvolala na mě nazpět. Plakala. I mně bylo do pláče. To bych jí ale nemohl udělat, teď jsem musel být statečný za nás za oba.
"Co se stalo? Kde jsme?" zeptal jsem se klidně. Strach mě ale neskutečně sžíral.
"Kde jsme to nevím, ale asi před dvěma hodinami tě jsem přivedli nějací chlápci."
"Pamatuješ si jak vypadali?!" vyhrkl jsem.
"Do tváře jsem jim neviděla, nemám ponětí, kdo jsou."
"Kurva!" zakřičel jsem a trhl sebou. Emily stále plakala.
"Zlato moc mi to promiň, jsi v pořádku?" prosím, ať řekne ano.
"Mám ukrutný hlad, ale jinak mi nic není," odvětila poprvé bez vzlyků.
"Vážně? Řekni mi všechno," neváhal jsem a snažil se získat co nejvíc informací.
"Potom, co jsi odešel na tu benzínku vtrhli do bytu nějací lidi a zbili mě a unesli, pak jsem se probudila tady, nevím, moc si toho nepamatuju, ale-ale-" zastavila se.
"Ale co?!"
"Chtěli mě znásilnit, Mikey," pronesla zahanbeně a zase se šíleně rozbrečela. V tenhle moment už jsem to taky nevydržel.
"Moc se omlouvám," odpověděl jsem mezi vzlyky, nikdy si to neodpustím.
"Ty za nic nemůžeš."
"Můžu úplně za všechno!" cukal jsem sebou dál, horké slzy mi stékaly už i po krku, "co se dělo dál? Můžeš mi to říct?"
"Stalo se to asi včera, nevím, o čase teď nemám pojem, ale těsně před tím, než na to došlo, vstoupil do místnosti další chlap a řekl, že tohle nemůžou, že to není ve smlouvě. Co se to děje, Mikey?"
"Ve smlouvě? Kurva! Nevím, co se děje, Em, ale slibuju, že všechno bude dobrý, nenechám je, aby ti znovu ublížili, promiň mi to, prosím promiň, tohle si budu vyčítat do konce života," bulel jsem jak malá holka.
"Michaele, co se tu doopravdy děje?" tahle otázka mi narvala do krku obrovský knedlík.
"No, hádám, že to víc v prdeli už bejt nemůže, takže je asi na čase přiznat barvu. To já jsem Peklo v Houstonu." oznámil jsem co nejvíc v klidu a čekal na reakci. Žádná nepřišla.
Dalších pár minut jsem strávil objasňováním celé situace, i situace s Lucasem a tím, že je to buď on nebo ona, nechtěl jsem jí už nic tajit, nechtěl sem jí přidělat žádné další potíže, byl sem smířený s nejhorším, že ztratím svoji kamarádku, ale v tuhle chvíli už nešlo dělat nic jiného.
Nastalo ticho. Chápal jsem ji, vstřebat takové množství informací za takových podmínek musí být pro ni naprosto strašné. Oba jsme byli tak vyčerpaní.
"Zklamal jsi mě, Michaele," ozvalo se po chvilce. Tahle slova bolela víc, než jakákoliv rána do hlavy.
"Já vím, odpusť mi to. Chápu, když už se mnou teď nebudeš chtít mluvit-"
"-Necháš mě to doříct?" skočila mi do věty. Klasická paličatá Em.
"Vážně jsi mě zklamal. Tak já se kamarádím s kriminálníkem! Jsi neskutečnej hajzl. A teď nás odtud dostaň."
Vážně? To bylo všechno, co k tomu má? Nevím, co si mám myslet.
"Dělej! Dostal jsi nás sem, tak nás dostaň ven."
"Em, ale chci, abys věděla, že tvůj život bych za ničí nevyměnil."
"Já vím, Michaele," bolelo mě, že už mi neříká Mikey.
"Slibuju, že udělám cokoliv pro to, abych tě odtud dostal do bezpečí, strašně moc mi na tobě záleží, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo."
"Taky mi na tobě záleží. Tak se při tom nenech zabít." zněla chladně i upřímně.
Začal jsem osnovat plán. Ale nebylo moc, co dělat, dokud jsem byl přivázaný na židli. Tlusté lano mi škrtilo končetiny, otlačeniny mě pálily a pořád jsem byl moc slabý, než abych se z toho dostal sám. Nezbývalo než počkat na zmrda, co náš tu uvěznil a dostat se ven s jeho pomocí. "Pomocí".
Za malou chvíli se otevřely dveře, které byly pravděpodobně někde za mnou. Slyšel jsem jen kroky, které se přibližovaly. Najednou jsem měl silnou ruku pod krkem.
"Dobré ráno, Růženko," ozval se hrubý hluboký mužský hlas, podle výrazu v Emině tváři jsem poznal, že jde o někoho známého.
"Ashtone?" zachraptil jsem.
"Kdepak. Ashton je teprv na cestě."
___________________________
Krátká kapitola, ik
dlouhá doba, ik
už se na to vyserte klidně, idk
danke, vaše elíí xx
