"Skvělá práce, Michaele." zamumlal Ashton, měl v puse cigaretu, takže mu nebylo moc rozumět, ale slova chvály rozeznám za jakékoli situace.
"Dělám jen to, co umím."
"Tady máš," hodil po mně balíček papírovek v gumičce. Celých pět tisíc. Nádhera. Za jednu prkotinu budu mít peněz dost na další půlrok.
"Opravdu tě obdivuju," pokýval uznale hlavou, "ne každý se chce poštět do takových věcí, navíc tvoje práce je tak čistá..." povzdechl, "jsi geniální."
"Ale je tu jedna věc," hrál jsem si nervózně s konečky prstů, netušil jsem, jaká bude jeho reakce na to, co jsem se chystal říct.
"Povídej, jsem ti teď opravdu dlužen. Zbavil jsi mě dalšího problému jen mávnutím ruky."
Mluvil tak klidně a přátelsky. Věřím tomu, že za tím rádoby mafiánským pouzdrem je citlivý, ne-li ublížený mladý kluk plný nesplněných snů.
"Nemůžu v tom pokračovat."
"Děláš si srandu?!" jeho klidný stav se jakoby lusknutím prstu změnil opět na toho drsňáka, kterého není radno nasrat.
"Já- já.." opět jsem začal koktat ze strachu o vlastní život, "je to koníček, ne povinnost."
"Tohle ne, Michaele, tohle jsme si nedomluvili! Kurva!" bouchl jeho mohutnými prackami do stolu, skleničky kdysi plné whiskey zacinkaly, jakoby se jeho agrese taky bály.
"Libuju si v tom, být nejhledanější zločinec tohodle roku, ale touhle cestou to nepůjde."
"Půjde." zase se zklidnil.
"Jen věřím, že k uspokojení mých pyromanských tužeb vede jiný směr. Neubližuju lidem kteří mně nic neudělali. Dělám to víceméně jako pomstu."
"A les ti udělal co?"
"To.. to je něco jiného. Prosím, nezlob se."
"Prosím, nezlob se.." zasmál se, "tak ty mě prosíš? Nejsi první."
Chvíli mlčel a chodil po místnosti, přecházel z jedné strany na druhou a evidentně dost přemýšlel o aktuální situaci. No já taky.
"Víš co? Jdi. Vezmi si prachy a kurva vypadni. Nevidíme se naposled." ani se neobtěžoval se na mě podívat, jen ukázal prstem na dveře a já ho radši poslechl. Měl jsem ohromný strach, co mě bude čekat dál.
**
Seděl jsem v pokoji. Sám a potmě. Rozmýšlel jsem nad vším, co se může a nemůže stát. Ublíží mi teď Ashton? Oh bože, bylo mi děsně úzko.
Došel jsem do kuchyně, uvařil si kafe a sedl si oknu, kde jsem si zapálil. Pokuřoval jsem a prohlížel si noční Houston. Tak tajemný. Plný lidí s tak odlišnými příběhy. Co je to vlastně osud? Spletice událostí naprosto nepředvídatelných pro hlavní hrdiny. V životě jsou zkrátka věci, které jedinec nemůže ani za nic ovlivnit. Stejně tak i já jsem ponechal Ashton situaci osudu a vzal do rukou nakonec docela jinou věc.
**
Stodola už na tom plácku dávno nestála. Místo ní byly všude sutiny, popelnaté zbořeniště čehosi, co kdysi něčím bývalo. Se mnou se nestalo nic odlišného. Dosedl jsem na ohořelý pařez jednoho z okolních stromů a pozoroval tu spoušť. Přehrál jsem si zpět ten večer. Odkud mě Ashton k čertu zná? Jak to, že se zjevil na místě konání zrovna v tu chvíli? Tak moc otázek a tak málo odpovědí.
Takhle noc byla obzvlášť černá. Ticho bylo téměř hmatatelné, bylo jen občasně přerušováno cvrkáním veškerého hmyzu v okolí. Tak usilovně jsem přemýšlel, tak zasraně moc. Nedostal jsem se však s mými myšlenkovými pochody ani do půli cesty.
Uspořádal jsem hromadu větviček do jisté struktury, ve které bude dobře vznětlivá. Chvíli jsem škrtal zapalovačem, ale nikdy z toho nevyšlo víc než jen letmé zadoutnání špičky větve a zas nic. Takže jsem natrhal suchou trávu. Během chvilky jsem měl příjemný táboráček.
A tak jsem seděl, pozoroval líné bezstarostné plameny a v hlavě mi to šrotovalo. Jak moc se můj život změnil během pár let. Stala se ze mě spodina společnosti, samotář žijící pro oheň.
**
"Tak si, Mikey, představ, že včera podpálil další dům." stěžovala si Samantha. Ano, opět jsem u ní vizitýroval, neměl jsem co víc na práci.
"Opravdu?" dělal jsem, že o ničem nevím, tohle by mi asi super bábi nikdy neodpustila.
"Je to úděsné. Jak tohle někdo může dělat?"
"Třeba má dotyčný tak moc na hovno život, že ho kazí i ostatním."
"Michaele notak." okřikla mě, jakoby byla mou vlastní babičkou. Vlastně jsem ji tak doopravdy bral.
"Pardon. Nevím, nevidím lidem do duše."
"Doufám, že až toho zmetka chytí, tak ho upálí."
"Samantho notak." vtipně jsem zareagoval stejným způsobem, načež jsme se oba rozesmáli.
"Mimochodem, příští týden přijede Lukey. Tak se koukej za námi zase stavit!" vážně, jako kdyby stařenka usilovala, abychom se sblížili.
"Uvidím, jak to budu stíhat."
"Ten se ti, Michaele, opravdu povedl." a místností se opět rozezněl smích.
Je fajn pokecat s někým, kdo vás nesoudí, přijímá takového, jaký jste a sdílí stejný smysl pro humor. Mám rád tahle odpoledne u paní Wilsonové, nejlepší únik z reality.
Avšak tentokrát ta realita byla ještě mnohem krutější, než se zdá. Když jsem se vracel z návštěvy, před domem stálo zase to samé černé auto. Polkl jsem. V krku se mi udělal knedlík velikosti Jupiteru, hrtan se mi stáhl a popadlo mě něco jako panický záchvat. Teď chcípnu.
____________________________
sorry lidičky, ale jsem děsně unavená, takže dnešní kapitola je podstatně kratší.
ovšem já vám to vynahradím, nebojte ;---)))
každopádně chci říct DÍKY, poněvadž čísílka rostou a je to fakt moc hezký:)))
doufám, že se vám -i když kratší- díl líbil a že povídku podpoříte opět nějakým votem či komentem.
to je snad první AN, co má hlavu a patu, lol
to je asi všechno, zatím se mějte a brzo nashleee
danke, vaše elíí xx
