24.

95 17 0
                                    


"Tohle nemůžu," odpověděl jsem mu prostě a během několika dalších zlomků vteřiny jsem zaslechl volání mého jména.

Rychle jsem se tedy vydal za stařenkou, co mě po domě sháněla, byla to perfektní příležitost pro utnutí aktuální konverzace, která se začala vyvíjet docela nepříjemným směrem. 

"Kde jsi byl, Mikey?" zněla až přehnaně ustaraně.

"Nikde," zakroutil jsem hlavou, mhouříc u toho očima. Oba jsme mávli nad předešlou událostí rukou a vrátili se zpět k čaji a povídání o věcech, jež mě nikdy moc nezajímaly.

**

Mohlo být něco kolem deváté, když jsem opouštěl Wilsonovic rezidenci, město se pomaličku nořilo do tmy, vánek příjemně vál a přede mnou byla jen kratičká cesta k brance, než bych oficiálně opustil pozemek. V momentě, kdy jsem uchopil kliku, jsem zaslechl bouchnutí dveří, ale neohlížel jsem se. Byl to až ten zoufalý hlásek, co mě přiměl se zastavit.

"Michaele počkej!" doběhl mě dlouhán a nepřiměřeně ke vzdálenosti jeho dráhy běhu se rozdýchával. Ach, ty cigarety.

"Musím jít, Luku. Nemáš zač a čau," odsekl jsem rychle, neměl jsem moc náladu s ním konverzovat zrovna o tom, proč ho nechci zabít, i když by si to zasloužil.

"Počkej sakra!" žal v srdci clonil agresí, pecka. 

"Co? Co chceš vědět? Víš naprosto všechno, tak-mě-vynech, děkuju."

"Pleteš se."

"To bych zrovna netvrdil, Shelocku."

"To ti nevadí, že se pleteš? Myslel jsem, že to nesnášíš," rafinovaná psychologická metoda.

"Hele přestaň se o mě starat a já se přestanu starat o tebe. Víc pro tebe udělat nemůžu, sorry," po vyřknutí věty jsem se opět dal do chůze.

"Tak..tak mě nech tě alespoň vyprovodit," páni, ty nálady střídal jak holka při krámech. 

"Fajn," protočil jsem očima a nechal ho přijít si na svý. 

První chvíli jsme oba mlčeli, bylo to vskutku trapné. Až po nějakých těch pár minutách to nesnesitelné ticho přetnul blonďák. 

"Přiznej si to. Uděláš co musíš, vyděláš na tom, zbavíš se problémů a zbavíš těch problémů i mě, všichni budou spokojený. Na co kurva čekáš?" během mluvení na mě koukal, já mu však ani jediný pohled neopětoval.

"Odmítám bejt Ashtonův poskok."

"A to je to jediný? Sakra, Michaele, všichni jsme jen malý posraný loutky v Ashově divadle."

"Spali jste spolu, žejo?" zasmál jsem se, bylo to naprosto zjevné, když jste poslouchali i mezi řádky.

"Jen jednou," pronesl s hanbou a já přesně věděl, jak se cítil. Přesně jsem věděl, čím si prochází, protože jsem v tom byl taky, Ashton na něj zřejmě přišel stejnou metodou, jako přišel ke mně, jen mnohem dřív. 

"Nech mě hádat, vzal tě k sobě domu, nalákal tě prostřednictvím konverzování o věcích, které máš rád, a pak ses prostě jednoduše nechal."

Periferně jsem zahlédl, že kývá hlavou, slovní odpověď v tu chvíli nebyla třeba.

"Je to hajzl," řekl prostě po pár dalších sekundách mlčení.

"Jo to je," musel jsem s ním souhlasit.

"Někdo by mu měl konečně ukázat, že není takovej šéf, jak si o sobě myslí."

"Narážíš tím na něco?" tušil jsem, že mediátorem tohodle sporu budu právě já.

"Neříkej mi, že by to pro tebe nebyla hračka," uchechtl se Luke, to byl jeden z mála momentů toho večera, kdy jsem se na něj podíval a nelituju toho ani náhodou. 

"Měl by ses naučit problémy řešit sám. Měli byste se to naučit všichni, a ne jen furt používat mě, protože se ví, že sem tam něco zapálím."

"To, co jsi právě vypustil z tý svý nevymáchaný držky byl přesnej opak situace s komárem a velbloudem."

"No a? A co je na tom? Necejtim se o nic větší, než kdokoli jinej, právě naopak."

"To by do tebe jeden neřekl," jeho údiv byl na místě.

"Neřekl, a přesto je to tak. Chci si jen v poklidu dožít tu část života, kdy nesedim za mřížema. A ne neustále řešit píčoviny, do kterejch jsem spadl vlastně kvůli tobě."

"Kvůli sobě. Kdybys nedělal to, co děláš, nechal bych tě na pokoji. Nezajímám se o normální lidi."

"Tak to mi je líto tvý babičky."

"Hele, na co si stěžuješ? Jen pro to, že o mě jako o vnuka přišla, se nalepila na tebe, buď rád, že alespoň nekdo je ochotnej s tebou trávit čas," začínal prskat, sral jsem ho.

"Kde jsi nechal úctu, mladej? Radši si běž přečíst nějakou knížku," nenechal jsem si to líbit a stejně kousavě mu i odpověděl.

Stáli jsme na křižovatce jen jeden blok od mého bytu, zastavil se a nevypadalo, že by měl v plánu jít dál.

"Pomoz mi sesadit Ashtona," snažil se mi podívat do očí, ale já už ho měl plný zuby.

Místo odpovědi jsem jen nesouhlasně zakroutil hlavou. 

"Tak mi alespoň dej lepší důvod, proč neplníš svou aktuální zakázku, než jen to, že nechceš pro Ashe dělat."

V tu chvíli se ve mně jakoby roztrhl váček upřímnosti, kupil se ve mně celou tu dobu a teď bylo na čase to ventilovat.

"Víš, Lucasi, věřím tomu, že někde hluboko, hoooodně hluboko v tobě se skrývá taková část," bylo mi nepříjemně příjemné s ním takhle mluvit, "je opravdu malinká, ale je to právě ta jediná, která se ztotožňuje se mnou. A taky věřím tomu, že je natolik silná, že si dokáže na pár chvil převzít nadvládu a kooperovat s tou mou. Za těch pár let, co jsem se setkával s různejma lidma, jsem se naučil číst v očích. Protože oči jsou na těle to jediné, co nijak neskryješ, co nezamaskuješ, co nezapřeš. Ta tvá malá část se na mě skrz tvoje oči dívá, prosí mě o milost a já jí nedokážu říct ne."

Jakmile jsem ten proslov zakončil, váček se uzavřel a moje, v tu chvíli rozpouštějící se, srdce se opět obalilo tou pevnou schránkou. Nerad se lidem takhle otevírám a bylo mi blbě z toho, že jsem to -ač na krátkou- chvíli udělal. 

"Takže tak," doplnil jsem řeč ještě poněkud protivně znějícím rozloučením a opět se dal do kroku.

Aniž bych se jakkoli ohlížel, věděl jsem, že Lucas stále stojí na tom samém místě, neschopen jakéhokoli slova, pozorujíce mou maličkost, jak mizí za rohem cihlového domu. Takže tak.


____________________________

milujte mě, jsem zase aktivní pisálek yayayay

doufám, že se díl líbil

i když to bylo o něco kratší, než jsem původně chtěla

o to dřív přijdu s novou kapitolkou:--))

to je ode mě prozatím vše

danke, vše elíí xx


flames || mukeKde žijí příběhy. Začni objevovat