Nebyla jediná možnost vejít dovnitř, aniž bych se musel střetnout s ním. Dva z jeho poskoků zvonili dobu na můj byt.
"Ashi serem na to, není doma." řekl jeden z nich.
"Tady mě máte." postavil jsem se před ně jako mouchy, snězte si mě a čekal, kdy mě třeba zastřelí nebo tak.
Všechny pohledy najednou smiřovaly na mě. Srdce mi neskutečně bušilo, neměl jsem ponětí, co mě právě čeká a ruce se mi klepaly. Z auta vystoupil vysoký kudrnáč.
"Michaele, Michaele,..." poplácal mě po rameni, "uvažoval jsem nad tou naší poslední konverzací. Nechceš mou nabídku ještě přece jenom zvážit?"
"Jak jsem řekl. Dělám to pro zábavu a mstu, ne pro prachy."
"Ani kdyby jich bylo opravdu hodně?" usmál se a v očích měl takový zvláštní lesk.
"Ani kdybys mi dal všechny zkurvený peníze světa." uchechtl jsem se a stál si za svým.
"Nechci tě vydírat, ale vím tak nějak o spoustě věcech, co jsi udělal."
"Když mě nechceš vydírat, tak mě nevydírej."
"Co můžu udělat pro to, abych tě dostal do našich řad?"
"Snaž se, brouku." culil jsem se a level sarkasmu se v tu chvíli vyšplhal to závratných výšin. Co to dělám? Může mě zabít během sekundy.
"Tak jinak. Tady máš další obálku. Myslím, že obsah tě překvapí. Je na tobě, jestli to bereš nebo ne." vytáhl naprosto stejně vypadající kus papíru jako minule a podal mi ho do ruky.
"Dělej si s tím, co chceš. My jedem." gestem přivolal své dva maníky k sobě a společně nasedli do auta. Zmizeli stejně rychle, jako se objevili
Šel jsem dovnitř a obálku ledabyle pohodil na stůl. Nechtěl jsem ji otevírat a chtěl jsem se Ashtona i jeho kumpánů zbavit nadobro. Vzal jsem si v lednici nějaké jídlo a zapnul televizi, když jsem se nasytil, zapálil jsem si a jen tak lenošil.
Měl jsem v hlavě nekonečný zmatek. Stále ty samé otázky a stále žádné odpovědi. K tomuhle chaosu navíc přibyla další část aka. mám tu obálku otevřít? Skutečně chci vidět její obsah? Ash přeci říkal, že to přijímat nemusím. Jenom nakouknu. Ale ne. Nenech se rozptýlit, Clifforde.
Houston se pomalu halil do černého kabátu, slunce už zmizelo za humny a obloha se zdála být temnější a temnější. Seděl jsem opět sám ve svém bytě a dumal, dumal tak usilovně, že mi u toho zmizela celá krabička camelek. Zapálil jsem pár svíček. Jednou i tenhle byt shoří a já budu při tom. Znenadání jsem vstal, chodil pořád dokola po bytě a čas od času pohledem zavadil o tu béžovou bestii, co se líně poflakovala na mém stole. Že by má zvědavost nakonec byla větší než zdravý rozum?
ano, byla.
Roztrhl jsem vršek obálky a vyndal z ní papír formátu A4. Text byl na druhé straně, než na jakou se mi naskytl pohled. Mám to otočit? To je ubohé. Vždyť tam bude zase jen jméno a adresa a já mu poskoka zkrátka dělat nechci. Jsem svým pánem, tak co bych se taškařil s nějakým namachrovaným debílkem. Má pohled anděla, ale uvnitř byl zkažený. Taky jsem zkažený, ale každý jsme zkažený jinak, tohle by zkrátka a jednoduše nefungovalo.
Všiml jsem si přes lehkou průsvitnost papíru, že text zřejmě neobsahoval mou prvotní myšlenku. Tak co? Budu tupě civět na kus papíru?
List jsem nakonec otočil a četl. Nevěděl jsem, co si o vzkazu mám myslet
Ashton Irwin
Tulip Street (na konci ulice u domu s červenou střechou)
23:30
Čekám max. 10 minut, pak na to seru
Ten kluk si nedá pokoj. To chce, abych ho upálil? No budiž, měl bych o jeden problém míň. Ten večer jsem stejně neměl co dělat (jako každý jiný, Miku), takže jsem nakonec šel. Nevím proč, ale odporovat mu bylo ohromně složité.
**
"Podle tebe by se daly řídit hodinky." usmál se a vzduchem se mihla oranžová čárka značící, že vysoký muž v moc pěkném kabátu právě odhodil nedopalek.
"Dělám jen, co umím."
"Tuhle větu jsi mi řekl i po první akci."
"Jo, já vím."
"Poslyš, uklidíme se na jedno místo, co říkáš?" měsíc se mu odrážel v jeho velkých očích. Byl nádherný.
Jak se posléze ukázalo, dům s červenou střechou byl jeho a ani zdaleka by mě nenapadlo, že taková nevinná budova může být vevnitř tak luxusně zařízená.
"Smím ti nabídnout víno?" usmál se a na tvářích se mu opět objevily ty roztomilé ďolíčky. Usadil jsem se na pohovku a kývl na důkaz souhlasu.
Koukal jsem kolem sebe, měl opravdu moc pěkné vybavení. Kdo by byl řekl, že takováhle špína má takový smysl pro styl. Elegán. Spatřil jsem ta krásná prosklená krbová kamna. Měl jsem trochu cukání.
"M-mohl bych.." nervózně jsem se optal a pohlédl přitom vzhůru na něj. A že to byla nějaká výška.
"Posluž si." jak věděl, že myslím zrovna tohle? Skočil mi do mého záseku ve větě a dokončil ji tak za mě. Děsí mě a zároveň přitahuje.
Vstal jsem tedy a zapálil oheň. Za sklem vypadal tak nevinně. Kéž by byl. Jakmile jsem ukojil tvou malou tužbu, sedl jsem si zpátky. Vedle něj.
Na stole stály dvě skleničky s nějakým červeným vínem, přinesl i popelník, který položil mezi ně.
Z nějakého důvodu v místnosti zhasl, prostor prozařovala pouze nádherná načervenalá zář plamenů. Děsivá romantika.
"Smím ti položit otázku?" otočil se na mě a tvářil se vážněji, než obvykle.
"Jo, jasně." pokrčil jsem rameny. Bylo mi to fuk. Nebo nebylo?
"Dneska jsem tě na to už ptal, ale bylo to zformulované trošinku jinak."
"Aha. No, ptej se."
"Co můžu udělat pro to, aby tě dostal?"
"Kolikrát ti mám říkat, že-"
"-ne, Michaele. Tvoje nadání v pyromanii mi je teď ukradený. Chci tebe."
"Lol, osobní děvku ti fakt dělat nebudu. Ty jsi gay?"
"Po Houstonu chodí spoustu lidí." máchl rukou.
"Ach tak."
"Notak, Michaele. Vím o tobě spoustu věcí, vidím na tobě spoustu věcí, i to, jak na mě koukáš, když se naše pohledy střetnou, neříkej mi, že to zalíbení není oboustranné, protože ti to stejně neuvěřím. Jsme dvě svině, který jsou si souzeny. Spolupráce, to je to, co oba potřebujeme."
Oheň je i záležitost vášně, víte?
________________________________________
lulz tak pokračujeeeem
nemám vám k tomu moc co říct, nazvala bych to jakože PRD Z MOJÍ HLAVY, protože je to bullshit a nevim, nějak s tim nejsem spokojená.
každopádně budu ráda za každý vaše ohlasy:--))
to je asi vše.
Danke, vaše Elíí xx
