Ačkoli jsem se opravdu přemáhal telefon nevzít, nedokázal jsem to. 5 zmeškaných hovorů bylo až příliš. Velmi neochotně jsem chmátl po mobilu rukou a vzal to.
"Hm?" chtěl jsem zdůraznit své rozhořčení vůči němu a jeho postoji ke mně.
"Michaele, musím ti něco říct. Je to fakt důležitý."
"Nechci s tebou mluvit."
"Co ti zase je?" no jasně, ty neviňátko.
"Nasral jsi mě a upřímně mě absolutně nezajímá, co mi teď potřebuješ. Měj se."
"Ale počkej-"
Konec. Zavěsil jsem a cítil se dobře, že jsem mohl taky pro jednou mít navrch. Vážně mě nezajímalo, co chce. I kdyby to mělo být sebedůležitější, musel jsem si držet svou pozici coby ten, co je nasranej a může si poroučet.
V troubě se mi už nějakou dobu pekla pizza z mrazáku v supermarketu, kuchyní už se linula příjemná vůně, která značila, že je čas vstát a vzít ji a hodovat. Hodoval jsem u televize v obýváku, jen já, pizza, telka a popelník.
Telefon jsem ponechal na stole v jídelně, kde jsem předtím seděl, opět začal vyzvánět.
"Máš smůlu!" zasmál jsem se a křikl do prázdného bytu. Zakousl jsem se do dalšího trojúhelníku italské bašty a vychutnával si tu chvíli, kdy jsem mohl já být ta ignorantská svině.
I přes poněkud hlasité zvuky vydávané televizorem jsem zaslechl zvenku nějaký kravál. Že by Ashík a jeho kupání přijeli ke mně s tím děsně importantním sdělením? Ha, blbečci. Přes zatažené žaluzie jsem ale přeci jen nakoukl ven, ovšem banda stojící před vchodem rozhodně nevypadala jako pod vedením Ashtona. Namísto něj tam stál někdo vysoký, černou mikinu s kapucí snad ani zmiňovat nemusím a na očích opět ty ubohé sluneční brýle. V noci. Na co, sakra!
Zazvonili na můj byt. V jednu chvíli se spojil hluk z televize, zvenku, zvonek k mému bytu a stále vyzvánějící telefon s naléhavou zprávou od Ashtona. Ten byl tak neodbytný!
Všechna ta změť mi nedělala dobře. Panický záchvat byl na místě. A místo racionálního přemýšlení jsem se schoulil na křesle do klubíčka, pevně stiskl víčka k sobě a čekal, až to ustane.
Ale neustalo a já byl nucen vybrat si, co dělat dál. Zaplést se s maníky, co na mě dole čekali vzít telefon nebo to všechno trpět dál. Druhá varianta se zdála být nejpřívětivější.
"Michaele poslouchej, už je na to stejně pozdě, ale všechno je v prdeli! Musíš zdrhnout."
"Počkej, co?" lekl jsem se hned první věty skoro zakřičené na druhé straně hovoru.
"Jsou u tebe, že?"
"Kdo-k-kdo to je?" byl jsem vyděšený.
"Strašně rád bych ti to všechno vysvětlil, ale ty sis nedal říct a teď na to není čas! Jak dlouho tam jsou?"
"Pár minut, dobývají se ke mně, zvoní a hlučí."
"Hlavně se jim naprosto totálně vyhni!"
"No, přemýšlel jsem nad sebevraždou, myslíš, že tohle by mi vyšlo?" nedalo mi to, musel jsem mít nějakou sarkastickou narážku, bez toho bych to prostě nebyl já.
"Clifforde, doprdele, tohle není sranda. Slib mi, že se tam mezi ně nevrhneš." zněl až příliš vážně, snad jako kdyby mu na mě záleželo.
"Pokusím se přijet co nejdřív a vysekám tě z toho, tihle dementi ti nedaj jen tak pokoj."
"Dobře, díky?" nevěděl jsem, co se to kurva děje a kdo po mně jde a jak o mně vědí a sakra! Proč se všechny tyhle sračky musej dít zrovna mně?
"Zůstaň u sebe, zatím čau."
"Ahoj."
Po rozloučení jsem si zapálil další cigaretu, měl jsem nervy v kýblu. Chtějí mě zabít? Proč? Zase zasraně moc otázek.
Pozoroval jsem nenápadně z okna, co všechno se tedy venku děje a přesně tak, jak kudrnáč sliboval, dojel na místo a jako šéf vstoupil do agresivního davu.
"Vyserte se na to! Nemůže za nic!" okřikl je a všichni se na něj otočili. Pak bylo ticho.
"Vy toho okamžitě nechte a jeďte někam, kamkoli, do prdele třeba, hlavně, ať už vás tu nevidím." ukázal na asi čtyři chlapy, co tam byli s tím vysokým, jak Ash řekl, tak udělali a vzápětí byli pryč.
"A ty mi vysvětli, co to kurva děláš!" zbyl tam jen on sám s tím s kapucí.
"Michael Gordon Clifford je zkurvená svině! Věděl jsem to od začátku a u tebe, milej Irwine, kurva končím! Díky tobě a tomu posranýmu maniakovi jsem teď málem byl bez nejlepšího kámoše!"
jak o mně sakra ví!?
"Jak jsem řekl, ten buzerant za nic nemůže, tak se kurva seber a vypadni, než přijdeš ještě o něco jinýho než o kámoše, a nebude to málem." wow, ty jsi mi ale drsňák, Ashíku, tím buzerantem jsi u mě totálně klesnul. A je mi naprosto u prdele, jakou službu jsi mi právě pravděpodobně prokázal.
"Dostanu ho. Dostanu ho, protože ty ho nebudeš krýt věčně. A bejt tebou, držim se od něj dál. Je to psychopat a zkurvenej pyroman! Však si četl tu jeho složku, jak to, že to nevidíš!" jakou zase složku?!
"Lucasi, táhni a nech ho na pokoji. Není to ani z poloviny takový monstrum, jako ty, vzpomínáš?" tak jo, teď už bych opravdu ocenil, kdyby mi někdo vysvětlil, o co tu jde. Lucas? Je možný, že,.. ne. Není. Nevěřím ničemu až dokud si to neověřím na vlastní oči. Akorát v té tmě jsem sotva rozpoznal, který z nich je Ash, na to, abych ještě věděl, jak ten Lucas vypadá.
Hlava se mi mohla rozskočit, měl jsem sucho v puse, neskutečně mi dunělo v uších a měl jsem mžitky před očima. Co se to zase stalo? Zanedlouho se ozval opět zvonek.
Nějak jsem tušil, že to bude Ash, ale zmáčkl jsem tlačítko pro hovor, abych se ujistil. Teď jsem si totiž nemohl být jistý ničím.
"Hej, Mikey, to jsem já, otevři prosím." zněl mnohem klidněji než předtím. Díkybohu. Teď mu můžu dát sežrat toho buzeranta a to, jakým stylem se ke mně opět staví. Pustil jsem ho dál a čekal ve vchodových dveřích do mého bytu, než se do tohoto patra dostane. Jen počkej,ty zmetku, chci vysvětlení.
_________________________________
milujete moje konce?
jsou super hh
děkuju vám za 2k reads! supersupersuper
a tenhle díl je pro tinu, páč je awesome a donesla mi alpino
mějte se a smějte se, zatím cs
danke, vaše elíí xx
