Život jako by nabral podivný černobílý tón. Vše mi bylo lhostejné. Meloun chutnal stejně jako hranolky, pivo jako kafe, rock zněl jako jazz a slova všech se mísila v mé hlavě a rychle zase odešla ven. Seděl jsem v kuchyni a pozoroval město halící se do barevného kabátu z kolekce Podzim. Horka už přešla, noci byly delší a chladnější, ale přes den se člověku stále skýtal pohled na překrásný plenér v místních parcích.
Při usrkávání kávy a tahání z cigarety jsem uvažoval nad tím, jak se má moje Emily. Jestli zjistím, že ji jakýmkoli způsobem ubližovali, někdo to opravdu schytá. Byl jsem domluvený s Ashtonem, měl mě navštívit a prozradit mi, našel-li nějaké info o aktuální situaci. Vlastně jsem vyčkával jeho příchodu a pozoroval ulici pode mnou, jestli už se náhodou neblíží.
A blížil. Típnul jsem cigaretu a zamířil ke dveřím. Překvapil jsem dlouhána, když jsem otevřel těsně, před jeho příchodem. Ale stejně tak on překvapil mě. V ruce totiž táhnul obří kufr.
"Netrpělivý," pohlédl na mě a důrazně u toho mrkl.
"Říkající zbytečnosti," oplatil jsem mu to a pustil ho dál do bytu.
"Proč jde tohle s tebou?" poukázal jsem na nepřiměřeně velké zavazadlo.
"O tom si povíme pak."
Na to jsem neměl co říct. Radši.
Jako velký šéf si Ash porušil čajík, uvařil jsem mu ho a pak jsme spolu usedli zpět ke stolu.
"Takže?" načal jsem, poněvadž mi přišlo, že by na to jinak nedošlo.
"Má ji někdo ode mě," pokrčil rameny, "ale nemůžu přijít na to, kdo."
"A tušíš alespoň, kde by mohla být?"
"To ne. Musím zjistit kdo, až potom se můžu soustředit na kde."
"To chápu. Pověz mi alespoň, co všechno víš teď."
"Přišel jsem do mého prozatímního domu," uprostřed věty zakašlal a šeptl u toho "díky", "čili k nám do doupěte a snažil se přijít na něco bez povšimnutí okolí. Když se mi to nedařilo, ptal jsem se pár lidí."
"Koho?"
"To je jedno. Každopádně se ozval jeden Vyšší, že k nim nedávno někdo přibyl a že to byl někdo, kdo tam patřit nemá. Usoudil jsem, že půjde o ni."
"Takže víš, kde je!"
"Ne, nepřerušuj mě. Vydal jsem se tedy k Vyšším a pídil se po nezvaném hostu. Ale nenašel jsem nic podezřelýho."
"Kdo jsou Vyšší?"
"Mí kumpáni. Však víš, Calum a Josh."
Zakýval jsem hlavou, jako že chápu, co říká, ale měl jsem v tom popravdě docela zmatek.
"Co to teda znamená?"
"To znamená, že tam budu chodit tak dlouho, dokud mi to někdo z nich neřekne."
"Dobře, díky."
"Zatím není za co. Teď se můžeme přesunout k druhé části dohody," hlavou kývnul směrem k tomu zatracenému kufru.
"Počkej, snad nechceš-"
"Přesně tak. Přece sis nemyslel, že mi zapálíš barák a zůstaneš bez újmy. I já potřebuju jistou kompenzaci. A ty mi poskytneš azyl. A možná pak- eh, vlastně nic."
Povzdechl jsem si a musel se smířit s faktem, že jsem udělal absolutní hloupost a že musím nést následky.
"Fajn," kývl jsem, "v pokoji ve skříni mám jednu poličku volnou, zabydli se tam."
