Přísahám, že ten Lucasův ksicht už se mi nikdy nedostane z paměti ven, byl k nezaplacení. Zpoza těch jeho velikých brýlí mě propaloval pohledem a seděl snad co nejdál ode mě. Tak moc, až to pohoršilo Samanthu.
"Lukey, pojď si sednout k nám, přeci tam nebudeš takhle odsunutý."
"Vlastně mi je tu dobře," usmál se falešně, "dnes mi je nějak divně, radši posedím zde."
Teď, když už jsem moc dobře věděl, o co jde, přišla mi ta jeho mluva tak desetinásobně vtipnější.
"Teď dlouho nebyl žádný požár," spustila Sam, jen, co si dosedla na ratanové křesílko naproti mně, "vypadá to, že peklo v Houstonu už by mohlo být za námi."
"To si nemyslím," řekl jsem poněkud sebejistě a usrkl z hrníčku s klasickým, nádherně vonícím heřmánkovým čajem.
Jen, co jsem větu dokončil, jsem ucítil ten pohled blonďáka na mé maličkosti. Asi jsem se trochu prokecl. Ale co jsem řekl, byla pravda, peklo v Houstonu rozhodně nekončí. A ať to ten buzerant klidně ví.
"Já ti nevím," pronesla stařenka, "pořád nechápu, proč to ty lidi dělaj."
"Nemám tušení," nad jejím výrokem jsem jen pokrčil rameny a dál srkal svůj čaj. Připadalo mi, že brejloun v rohu už se mě ani oči nespouštěl. Cítil jsem, že každý můj pohyb je detailně monitorován.
"Většinou je zatím nějaká psychická porucha," zamumlal si Lucas a pak zakašlal, asi se snažil být nenápadný. Na moment jsem se na něj otočil a viděl ten samolibý úškleb, velmi dobře zamaskovaný. Ne však tak dobře, abych ho nepoznal já.
Vrhl jsem po něm pohled jako děláš si ze mě prdel?, zakroutil hlavou a věnoval se zase svému šálku čaje.
"Nebo jen člověku chybí motivace ke konání těch správných věcí," vrhl jsem se do inside debaty s blbečkem, chudák Sam o ničem nevěděla a brala všechno docela jinak.
"Psychická porucha," tentokrát svůj výrok doprovodil poněkud nepříjemným pohledem, nenechal jsem se tím ale nijak rozhodit. Ostatně; co by mi teď mohl udělat? Nezmůže nic, a to bylo sakra skvělý.
"Motivace," cekl jsem a držel se, abych se nerozesmál.
"Porucha," i jemu už cukaly koutky, bylo to na něm znát, bavili jsme se.
"Motivace," nevydržel jsem to a uchechtl se, rychle jsem chňapl po svém hrníčku a napil se.
"Prostě porucha, jinak to nevidím," pokrčil rameny a přehodil si nohu přes tu druhou.
"Jak myslíš," nechal jsem tohle téma trochu uležet a načal jiné, "nejsme náhodou ale všichni tak trochu narušení?"
Samantha našemu rozhovoru dala volný průběh, vůbec do ničeho nezasahovala, myslím, že byla naopak ráda, že se bavím s někým, kdo není ona a jen seděla v tom křesílku a tupě se culila.
"O tom by se dalo vskutku dlouze polemizovat," promnul si svou imaginární bradku a usmál se. pane-bože. Ten jeho úsměv. Skousl si při něm spodní ret a já se málem rozletěl na tisíc kousků. Byl nádherný.
Hned po tom mi věnoval strašně zvláštní pohled. Nedokázal jsem ho nějak identifikovat. Bylo to, jako by mi najednou porozuměl, nahlédl až úplně dovnitř mě a prozřel a chtěl mi to dát najevo právě prostřednictvím tohoto očního kontaktu.
Nechal jsem to ale být, chvilku místností panovalo ticho, rozhodl jsem se, ačkoli se mi tu původně příčilo, že to tak nenechám.
"To neberu jako kloudnou odpověď," otočil jsem se koukl se na něj znova. Ty aktuální výměny pohledů v sobě měly něco naprosto jiného.
"Co víc k tomu říct? Narušení jsme asi všichni, ale kdo z nás je tak moc, aby pálil domy?" teď jsem měl upřímně nahnáno, že mě nějak práskne, ale šel by tím akorát sám proti sobě.
"Tichá voda břehy mele, na vině může být kdokoli," odvětil jsem rychle.
"Mnohdy to bývá i osoba, u které bychom to čekali nejméně," tahle věta se jevila spíš jako pokárání.
Paní Wilsonová stále seděla a střílela pohledem po nás obou a zřejmě tušila, že oba víme, o čem je řeč, ale tak nějak to vytahovat nechtěla.
**
Po dalším poměrně zajímavě stráveném dni jsem se pomalu odebíral k odchodu z Wilsonovic domu. S bábi jsem se objal a náležitě rozloučil, zbývalo jen nějak ukončit sběh aktuálních událostí s blonďákem. Stáli jsme všichni tři na chodbě. Obouval jsem se a čekal, jestli je tu nějaká možnost, že se v několika příštích vteřinách opravdu ještě něco stane, jak to můj osud poslední dobou rád zamýšlí, nebo jestli půjde jen o obyčejný odchod. Evidentně jsem se stal prorokem dění v mém životě, protože ještě, než jsem stihl z dveří vyjít, Sam už byla v trapu a na chodbě zůstal jen Lucas, který mě vyprovázel ze dveří se slovy, že tohle mi jen tak neprojde. Mluvil tiše a klidně, vůbec už ne jako ten dement, za jakého ho mám, byl to zkrátka stejný drsňák jako v ten den, kdy jsem dostal na hubu.
"O čem to mluvíš?"
"S její důvěrou si nehraj."
"Nehraju. Nejsem už malý dítě, víš?" zazubil jsem se na něj.
On se nejprve poškrábal na hlavě, potom se otočil za sebe, omrknul prostory za jeho zády a nakonec poněkud nervózně navrhl, že se ještě projdeme. Polkl jsem, těžce. Čekal jsem cokoli, jen ne to, že se mnou bude chtít komunikovat. Dodal bych rozumně, ale to ukážou až následující minuty.
___________________________________
díl je krátkej, je o hovně a je to sračka
nesnášim tohleto a už chci jít spát
dneska jsem rude, tak si prostě díl přečtěte a já budu ráda, když se vám bude alespoň tak líbit
když ne, tak pardon, fakt to stojí za hovno
to je všechno, snad mě zas lapí nějaká múza v příštích dnech
zatím papapapappa
danke, vaše elíí xx
