"Co to děláš?" zarazil se zbytek skupiny, když jim šéf zakázal mi ubližovat. Opravdu jsem netušil, co si o tom myslet.
"Viděl jsem tě, jsi šikovný, Michaele." bylo slyšet, že se při vyslovení mého jména zašklebil, do obličeje jsem mu však neviděl.
Tak a dost. Odkud má k čertu moje jméno? Neměl jsem ani páru o tom, o koho sakra jde a jak mě doprdele znají.
"Co- co jsi zač?" nebudu lhát, byl jsem vyděšený a tak jsem se ho i vyděšeně zeptal.
"Není třeba vědět, kdo jsem já, stačí, že já vím, kdo jsi ty. Jsi celkem šikovnej, co jsem tak viděl. Podpálit les, to chce odvahu. Máš z píči kliku, že tě nechytli."
"Dělám, co je třeba, aby se to nestalo." poukázal jsem na něco zcela evidentního. Muž opět zavelel, netrvalo dlouho a já se octl v místnosti, která vlastně nevypadala vůbec špatně. Na stěnách visely obrazy, vprostřed se nacházel kulečník a já byl stažen na jedno z křesel hnědé barvy, naproti mně se posadil on.
"Potřebujeme někoho, jako jsi ty, Michaele." ten parchant pokračoval v neustálém vyslovování mého jména, čímž mě ještě víc deptal.
"Odkud mě znáš?"
"Ale ty tu nejsi proto, abys pokládal otázky."
"Chci kurva vědět, o co tu jde!" začínal jsem být dosti nevrlý.
Najednou si ten chlápek přede mnou stáhl kapuci a já prozřel; ta jizva, ty oči, byl to stoprocentně on.
"Ty!" ukázal jsem na něj prstem, "ty jsi ten zkurvysyn, kterýho jsem večer zahlídl."
"To je dost možný." zasmál se a sklopil pohled dolu na své boty.
Chvíli nikdo nic neříkal, rozhlédl jsem se ještě jednou kolem sebe, všiml jsem si hořícího krbu, zapozoroval se do plamenů a cítil se mnohem uvolněněji.
"Líbí se ti, co?" řekl najednou do ticha přerušovaného občasným zapraskáním hořícího dřeva, "vím, že se ti líbí."
"Konkretizuj." ani jsem se neopovážil strhnout pohled od ohně.
"Oheň. Miluješ to, jak jsi svobodný při pohledu do plamenů, miluješ to, jak se něco tak důležitého pro život může stát i něčím, co životy bere, miluješ tanec oranžových šlahounů doprovázený jiskrami.. mezi námi taky přeskočila jiskra, Michaele. A já z ní chci udělat malý táboráček spolupráce. Přijímáš?"
"Tak zaprvý, nevím pomalu kdo jsem já sám, natož abych věděl, kdo jsi ty. Nevím, v čem jedete, co je tohle za podivnou sektu ani jak jsi mě našel, odkud o mně doprdele víš a co bych podle tebe měl dělat. Nechci mít s tímhle nic společnýho.
"Řekněme, že provozujeme menší byznis, který se pro některé moc nevyplatí. A tobě to s těmi sirkami tak jde," znovu se usmál, "moc by se nám hodil někdo, jako jsi ty."
"Jsi úchylnej." měl jsem chuť mu flusnout do toho jeho roztomilýho ksichtu, ale věděl jsem, že bych asi ničemu nepomohl, ba naopak.
"Samozřejmě bychom tě nenechali makat zadarmo. Myslím, že je to celkem slušná nabídka. Podpálíš sem tam něco dle našich potřeb a my tě za to řádně odměníme."
"Jak už jsem řekl, nechci s tím mít nic-" nenechal mě ani doříct větu, naběhl na mě, chytl mě pod krkem (nemluvme o tom, jak moc mě to vzrušilo) a mnohem zřetelněji mi mluvil přímo do obličeje.
"Asi si moc nerozumíme, Michaele. Pochop, viděl jsi jisté věci, takový pohled se naskytne jen vyvoleným, a ty, Michaele, ty jsi vyvolený, můžeš vlastně chcípnout, pokud souhlasit nebudeš."
Nevěděl jsem, co říct. Ano, byl jsem pyšný na své dílo a své povolání coby žhář jsem bral dost vážně. Vzal mi dech. To, jak se mnou zacházel, jak se s ničím nemazal, jak se na mě díval. Byl nádherný. Bože, jak bych si přál přejet mu prsty po té jizvě.
"P-peníze by se mi asi hodily." uznal jsem nakonec, abych nepřišel o hlavu a ten chlapík naproti mně se samolibě usmál.
"Výborně. Smím tě teď pozvat na drink?"
**
Otevřel jsem oči a ostré světlo všedního dne mě nepříjemně praštilo do očí. Pálila mě dlaň a v krku jsem měl jako na Sahaře. Po chvilce mžourání jsem se přistihl, že ležím na něčem velmi tvrdém. Ano, moje postel je hodně tvrdá, ale tak moc? Sedl jsem si a rozhlédl se kolem sebe, stále jsem měl problém rozeznat některé tvary a stíny, sluneční svit cezený přes mraky byl opravdu palčivý.
Seděl jsem na zemi. Na špinavé poflusané zemi. Rychle jsem vstal a otřepal se. Zaregistroval jsem mou aktuální polohu- za domem u kontejneru, kde jsem včera viděl partu těch cápků. Počkat- opravdu se to stalo? Nebyl jsem si ani trochu jistý. Včera se totiž událo spoustu věcí, ale co z toho byla pravda a co ne? Nevěřil jsem popravdě ničemu. Přidal jsem se vážně k nějakému gangu? Nebo si se mnou už moje mysl jen tak prachsprostě zahrává?
Díkybohu jsem měl klíče stále v kapse u kalhot, stejně tak i camelky a zapalovač. Udělat první krok bylo velmi namáhavé, ale nakonec jsem to rozchodil a došel až zpátky do bytu. Napil jsem se a zahnal tak nepříjemnou pachuť v ústech.
Snažil jsem se moc nemyslet na události, které mě v poslední době potkávaly, ale bylo to tak těžké. Vždyť pokud mě rozum nešálí, spolupracuju s bandou nějakých feťáků, kteří o mně vědí vše a já o nich nic! Třeba mi pomůže Samantha a její heřmánkový čaj.
**
"Kde je Lee- chci říct Lucas?" ta buzerantova přezdívka se mi vryla do paměti natolik, že už jsem fakt věřil tomu, že se tak jmenuje
"Dnes odjel. A co, líbil se ti?" šibalsky se uchechtla a šťouchla mě do ramene, tenhle trapný vtípek na můj účet mě přiměl si vzpomenout na jeho poněkud krásnou tvář. Poslední dobou se kolem mě pohybují samí fešáci, čím to?
"Ale tak, nebyl špatný." zasmál jsem se s ní.
"To jsem ráda, bude k nám jezdit častěji." dosmála se konečně Sam a posunula si brýle na nose.
"Opravdu?" dělal jsem, že mě zajímá, co ten skrček bude ve svém volném čase dělat.
"Ano, líbí se mu v Houstonu. Ale asi to bude tebou." znovu prohodila špatný fór a štípla mě při tom do tváře.
"Nepřehánějte, Samantho."
"Jsi milý šarmantní hoch, Michaele. Určitě brzo najdeš někoho, komu se zavděčíš."
možná jsem ho už našel..
_______________________________
JE TO TUUUU
další část spešl pro vás a pro tinu, páč ta kunda mě dneska navštívila a je hustá
jinak budu ráda za jakékoli vaše ohlasy a s dalším dílem se pokusím přijít zase co nejdřív!
danke, vaše elíí xx
