Bylo parné nedělní odpoledne a já si užíval to horko, které sužovalo celý Houston už víc jak dva týdny. Lidé po ulici chodili téměř nazí, děvčata s tílky a kraťásky a chlapci byli bez triček. Všichni jeli směrem k pláži, ty byly přecpané a zkrátka tohle léto dalo všem Američanům dost zabrat. Taky díky těmto vedrům vznikají požáry. Jaká smůla. Všichni jsou teď někde u vody a já mám možnost opět něco zapálit.
Místo nějaké velké akce jsem se rozhodl prostě projít a při té příležitosti si udělat menší táboráček na zahradě něčího prázdného domu. Takový prostor mi poskytl dům Wilsonových, bydlí pár bloků ode mě, před pár dny jeli na dovolenou, vím to, protože je to postarší pár a paní Wilsonová mě má ráda, pověděla mi, že její vnuk má narozeniny, a tak jedou na týden za ním a jeho rodinou, občas se totiž staví na kus řeči a přijímá mě takového, jaký jsem. Patří mezi menšinu lidí, kterým bych nikdy neublížil.
Bylo zakázáno pálit ohně při takových pařácích, ale mně to bylo vcelku fuk, protože místní policie je jen banda líných idiotů, možná, že kdyby dělali svou práci skutečně poctivě, už sedím někde v chládku a jebu do prdelí plno dalších spoluvězňů. Pravděpodobně si teď šerif Brooks válí šunky někde na lehátku na Sylvan Beach, cucá brčkem svůj koktejl a kochá se výhledem na opálené patnáctky dovádějící ve vlnách. A to vše i přes to, že je ve službě.
Sedl jsem si do stínu na schody k terase Wilsonových, vytáhl zapalovač z kapsy a chvilku si jen hrál s plamínkem, opaloval si ruce a užíval si přítomnost ohně, pak si dal jednu cigaretu a finálně pálil mravence, co se náhodou prošli okolo mě. Na víc jsem neměl chuť. Nedalo by se říct, že jsem měl špatnou náladu nebo tak, ale pobyt u prázdného domu jediných lidí, co mě akceptovali mi dal něco, co jsem už dlouho nepocítil- smutek, stesk, žal. Došlo mi, že nikoho nemám,jediný, kdo je ochotný se mnou prohodit pár slov je pětasedmdesátiletá paní s vřelým úsměvem a tlustými brýlemi. Ani ten její manžel mě nemá moc v lásce.
Když tak nad tím přemýšlím, nikdy jsem nepatřil mezi družné lidi. Naši mi říkávali "socializuj se", "najdi si přátelé" a já jim to jen odkýval a nedbal na to, co mi říkali. Někdy mi chybí.
Zapálil jsem si další cigaretu a jen tak se poflakoval na jejich terase, nepřišlo mi to ani trochu nevhodné, spíš jako když máte jako dítě svůj bunkr, kam utíkáte, tak já chodím sem.
Zrovna jsem dokouřil a odhazoval nedopalek, když v tom jsem zaslechl motor auta. Čím déle se ozýval, tím hlasitější byl. Wilsonovi ale už ani jeden neřídí, auto tím pádem nemají a... kdo by sem jel? Raději jsem rychle vstal, sebral si všechny svoje věci a přes plot utekl pryč. Ale přece jsem musel vědět, kdo má tu čest rušit mě při odpočinku. Obešel jsem blok a sehrál to na kolemjdoucího, když jsem zas a znovu procházel kolem bungalovu s černou střechou. Zpomalil jsem a pozoroval lidi pohybující se u vchodu do domu. Paní Wilsonovou s manželem jsem poznal, těžce jsem polkl, když jsem je uviděl, měli přeci přijet až pozítří! Bavili se s nějakým blonďákem, zřejmě to byl ten samý člověk, co je přivezl autem a já musel mermomocí zjistit, kdo to je.
"Ah, tamhle jde Michael, ahoj, Mikey!" mávala mi Samantha. Musela mě zahlédnout, na svůj věk má moc dobrý zrak, ale za to mohou samozřejmě ty brýle.
"Pojď sem k nám!" tentokrát mi nevadilo, že poznám novou tvář. Chtěl jsem ji poznat.
Rozhlédl jsem se a přešel silnici, nesměle došel až k jejich domu a objal stařenku. Pak jsem pohledem zavadil o blonďáka, kterého jsem v životě neviděl, vím to, protože tak zatraceně nádhernou tvář bych si stoprocentně pamatoval. Vlasy měl vyčesané nahoru, což ho dělalo ještě vyšším a přísahám, že tak pronikavou modř jsem ještě v žádných očích neviděl a to i přes to, že ty jeho zrovna překrývaly brýle.
Když spatřil, že na něj civím jak na obrázek svatý, usmál se a já si v tu chvíli připadal, jako bych našel to, co jsem celý život hledal a ani o tom nevěděl. Raději jsem uhnul pohledem, ale on nevypadal, jako by mu to nějak extra vadilo.
"Mikey, tohle je Luke. Můj vnuk, o kterém jsem ti vyprávěla. Luku, tohle je Michael. Občas mi s něčím pomůže nebo se prostě staví na čaj." ledabyle nás seznámila a nepřestávala se usmívat. Byli si s Lukem něčím podobní, dávali mi stejný pocit naděje na lepší zítřek. Oba na mě tak upřeně civěli přes ty svoje brýle a stejně se usmívali, oba se mi líbí už od první chvíle.
"Ahoj." zazubil se, takový malý rozkošný capart. Teda ne tak úplně malý. Chvíli to vypadalo na podání rukou, ale trapák Clifford to nakonec zamaskoval podrbáním se na hlavě, zkrátka nejsem připravený na to se socializovat, ať už je to ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděl nebo největší zmetek pod sluncem.
"Co kdybyste si na chvíli popovídali, já a Gerard si zatím půjdeme vybalit." nečekala na odpověď a i s manželem zmizela za dřevěnými vchodovými dveřmi.
"Takže vnuk říkáš." zamyslel jsem se a skenoval ho pohledem.
"Ano, babička mě pozvala na pár dnů k ní, jsem poctěn její milou nabídkou." pořád se na mě nasmíval a jednou větou perfektně dokreslil obrázek, který jsme si o něm dosud tvořil. Poctěn? Milou nabídkou? Chlapče, jestli se se mnou chceš o něčem bavit, trochu změň slovník. A chování. A.. šatník? Až teď jsem zaregistroval, že má pod tím svetříkem ještě košili a kalhoty pravděpodobně vytažené až k hrudníku a to vše při téměř osmatřiceti stupních.
"A...ha." trochu zaskočen nevinností toho stvoření jsem jen trhaně odpověděl. Neměl jsem víc, co říct.
"Odkud ty babičku vlastně znáš?"
"Já? No, už je to dávno. Je to moc milá paní."
"Ano, to vskutku je." přikývl a hnusil se mi tou mluvou čím dál víc.
"Budu muset jít, čau." bylo mi to trochu blbé, ale věděl jsem, že s tímhle nechci mít nic společného. Jako srab jsem zdrhl od konverzace a pelášil domu.
__________________________________
tak jo
na to, jak pěkně se ta idea zdála, je to zatim akorát tak pěknej bullshit ._.
no nic, pokusím se updatnout zase co nejdřív
je logický, že teď zezačátku se toho moc dít nebude, ale to jsou ty mainstream kecy na začátku každý povídky
jako vždycky budu ráda za vaše komenty a voty:--))
danke, vaše elíí xx
