3.

486 63 11
                                    

Už uplynulo pár hodin od doby, kdy se v televizi objevila zmínka o požáru. Hasiči stále bojovali s ohněm a vypadalo to, že jim to nějakou dobu ještě bude trvat. Mezitím jsem se rozhodl alespoň zčásti naplnit ledničku, obchod mám nedaleko domu a cestou tam jsem ještě mohl omrknout Wilsonovic rezidenci společně s jejich prapodivným vnoučkem, který se mi dokázal zhnusit už při prvních třech slovech mířených na mou osobu.

Dnes jsem neměl náladu na žádný oheň. Byl jsem momentálně zapálený jen pro jednu věc a sice nakupování levného jídla, většinou v konzervách nebo v prášku, tak, jak se na mládence jako jsem já patří.

Celý nákup mě stál sotva osm dolarů a já měl zas tak na pár dní vystaráno. Tohle není úplně skvělý životní styl, pro který se Clifford rozhodl, nicméně měnit se mi to nechce.

Doma jsem si připravil nějakou omáčku, která se tváří jako chilli něco. No,ať už jsem každé sousto v ústech převaloval sebevíc a sebedéle a snažil se hledat alespoň nějakou stopu po chuti chilli, neuspěl jsem.

A stejně tak, jako jsem ještě dlouho po obědě snažil zahnat pachuť rádoby pálivých papriček, jsem se snažil i zahnat svoje myšlenky na události včerejšího dne. Doteď před sebou vidím tu jizvu, jinak dokonalou tvář pro ostatní zohavovala, avšak mně to přišlo ještě dokonalejší.

Dny plynuly rychle a stejně s nimi i moje abstinenční příznaky, tři dny bez sirek v ruce dají někomu jako já zabrat, avšak já byl moc zahrabaný ve vlastních myšlenkách, takže na oheň jaksi nezbylo moc prostoru. Divné, že? Mimo jiné, požár lesa byl uhašen krátce po půlnoci z chilli dne na ten další.

Teploty se stále držely na výsluní (doslova) a i nadále zůstávala zalidněnější část města naprosto nezalidněná, což je lehce paradoxní, ale tak jako vždy jsem si nestěžoval. Všichni se váleli u vody a mně bylo fajn i bez téhle typické letní idyly. Ale čas na oheň.

Před tím, než jsem se chystal cokoli zapálit jsem si uvědomil, že jsem malinko zanedbával paní Wilsonovou, hádám, že její vnuk ještě neodjel, ale i přesto bych za ní měl zaskočit.

Nervózně jsem přešlapoval z místa na místo, když se asi po minutě od zaklepání dveře stále neotevřely. Zvuky zevnitř jsem neslyšel, ale Leeroyovo (teda myslím, že se tak nějak jmenoval) auto stálo pořád zaparkované před garáží. Že by byl doma vnouček sám? To snad ne. Třeba mě jenom nikdo neslyšel, proto jsem zaklepal znovu.

Avšak ani teď mi nebylo dopřáno si dát výborný heřmánkový čaj s bábi Wilsonovou, už mi to začínalo být nepříjemné a taky dost podezřelé.

Tak naposledy. Dal jsem co největší sílu do tohoto zaklepání a možná, že jsem to tak měl udělat už na začátku, protože za pár chvil klika cvakla a ve dveřích stál opět v teploučkém světříku oděný statný blonďák s roztomile tlusťoučkými brýlemi na nose. Vzpomněl jsem si na to, že jsem ho nazval Leeroyem, avšak při spatření jeho obličeje mi došlo, že je to vlastně Luke, žejo? Ujistěte mě už někdo, prosím. Leeroy se k němu ale hodí víc. Budu mu tak prostě říkat.

"Ty jsi Michael, že? Co potřebuješ?" vřele se usmíval, aniž by věděl, že se mi z něj chce blít.

"Má- máš tu někde babičku? Chtěl bych s ní mluvit."

"Je mi líto, babička odešla s dědečkem na nákup do trhu, blázínci, v tomto teple by člověk těžko někam cestoval, ještě k tomu pěšmo, ovšem už je to delší dobu, co jsou pryč, což znamená, že by měli být za chvíli zpět."

pěšmo? co to je pro krista za výraz? vážně vrhnu.

"Chtěl.... chtěl bys tu na ně počkat? Nebude to trvat dlouho a já tě nebudu obtěžovat."

"No tak asi vlastně proč ne." pokrčil jsem rameny a usmyslel si, že těch pár minut mě už nevytrhne a že toho pošuka nějak přežiju.

Vstoupil jsem dovnitř a zul si boty u jejich ratanového botníku, tahle dáma měla vždycky úžasný vkus. Pokračoval jsem dál do jejich oranžově zařízeného obýváku, kde jsem se uvelebil do svého křesla, není moje, ale klasicky v něm sedávám při každé návštěvě. Nebylo mi blbé, že jsem se tam choval jako doma, ostatně to byla a je věta, kterou mi paní Wilsonová říkává odjakživa. Taková ta typická pohostinnost.

Těch pár minut se jaksi protáhlo a já byl nucen svádět vnitřní boj s dvěma hlasy, které řvaly oba neskutečně nahlas i přes to, že v celém domě bylo hrobové ticho. Jeden mi (promiňte, řekl bych našeptával, ale šeptání je v trochu jiné hlasitosti) radil promluv na něj, začni konverzaci, nenech poslední zbytky tvé schopnosti socializovat se zakrnět, zatímco druhý ke mně promlouval stylem vyser se na to, nech to být, akorát se ti zprotiví ještě víc.

A už ani nevím, který vyhrál, protože se o to nakonec postaral sám pan Noacožeje40stupňůnasvetrnenínikdydostteplo se svou úžasnou, přímo dechberoucí mluvou.

"Čím se živíš, Michaele?" odlepil zrak od knihy Havran od Edgara Allana Poea, musel jsem uznat, že vkus zdědil po babičce, kniha i autor- tleskám, avšak nikdy mě nepřestane dojímat ten jeho svetr. Leeroy a jeho svetr. Napíšu o tom tragikomedii.

"Jídlem." pokrčil jsem rameny a obočím naráz, schopnost odpovědět rychle sarkasticky na otázku je známkou zdravého mozku, mám pocit, že bych svoje mozkové zdraví mohl lidem rozdávat a ještě by dost zbylo pro mou maličkost. Mozkové zdraví je vážně divné slovní spojení. Začínám mluvit jak ten nerd, bože můj.

"Ale ne, myslel jsem jako zaměstnání. Kde pracuješ?"

"Řekněme, že žiju z těch dvaceti dolarů, co mi měsíčně posílá stát."

"Nezaměstnaný?" nasadil překvapený výraz, vypadal až příliš zainterestovaně do mé osoby a to mě jaksi znepokojovalo.

"Ano, pochopil jsi to." sladce jsem se usmál a chtěl mu tak dát najevo, ať radši drží hubu.

"V tom případě máš určitě spoustu volného času." úsměv mi opětoval, ale narozdíl ode mě, tohle nebylo ani zdaleka tak sarkastické, ba naopak, myšleno naprosto vážně.

'ne, ty idiote, nemusím se ničím zaobírat a nemakám, neříkej, že nemám spoustu volnýho času.' problesklo mi hlavou, ale místo toho jsem jen přikývl a souhlasně zamručel.

"Takže máš rozhodně i nějaké koníčky, že?"

"Jo, jo, to mám."

"Například?"

rád pálim brejlatý zmrdy s vlezlejma otázkama

_____________________________________________

béééjam

did u miss me

cuz i missed u

TENHLE DÍL JE PRO MOJÍ LÁSKU SNOWFLAKE CUZ JE TOP A I LAVA HER

jinak lásky, nějaký ty komentíky zase dáme, že? že?☺☺☺☺

jinak díky za ty čísla, vzhledem k počtu dílu jsou ty reads na celkem slušný úrovni

to je asi pro dnešek všechno, dobrou noc a užijte si víkend

DANKE, VAŠE ELÍÍ XX


flames || mukeWhere stories live. Discover now