Po velmi příjemně stráveném odpoledni v té restauraci jsme se pomalu odebírali k odchodu, to byl moment, kdy se ten domeček z karet, který jsem s Emily teď tak pečlivě skládal, zbořil, jako by do něj někdo foukl. Nezbývá mi asi nic, než to objasnit, co?
Hned, co jsme vyšli ven, mi přišla okolní atmosféra naprosto jiné, než předtím. Ve vzduchu bylo doslova cítit, že je něco špatně. Polkl jsem a následovat Em k jejímu autu. V tu chvíli jsem ho spatřil. Stál za rohem jednoho ze sousedních domů společně s pár dalšími cápky, takový ten drsný gang, co po někom jde. Ten někdo jsem byl bohužel tentokrát já. Jak jsem se kdysi dozvěděl, Lucas je kurva dobrý ve hledání lidí, to byla obrovská nevýhoda (pro mě, samozřejmě). Snažil jsem se dělat, jakože je nevidím a přidal do kroku.
"Hej!" křikl po mně vysoký blonďák v kožené bundě, i z té několikametrové dálky, bylo vidět, že se mu urtu něco blýská. On má piercing?
Neohlížel jsem se, čuměl jsem do země a pobídl Emily, aby šla rychleji. Ale bylo pozdě, parta černě oděných chlápků se rozeběhla přímo k nám, stejně tak jsme se rozeběhli i my.
"Běž, běž, běž!" křičel jsem, nakonec jsem byl nucen ji chytit za ruku, aby běžela zhruba v mém tempu a jako v nějakém akčním filmu jsme dosedli do auta zavřeli dveře a zanedlouho už jsme byli obklíčeni.
"Zamkni!" panikařil jsem, tahal jsem se za vlasy a ohlížel se. Stálo jich tam kolem asi šest.
"Michaele, co se to děje?" byla děsně vyděšená, oba jsme byli.
"Všechno ti vysvětlím, ale teď, pro Krista, jeď pryč!"
"Nemůžu, přejela bych je!"
"Kdo má chcípnout, my, nebo oni? Hlavně odtud musíme vypadnout!"
Emily tedy nastartovala auto a snažila se odjet. Já bych se s ním nesral, ale ona jo. Chápu to.
Ale zkrátka jí to nešlo. Byl jsem nucen se obětovat.
"Em, poslouchej mě," chytl jsem ji za ruce, z očí jí tekly slzy, byl jsem na sebe tak neskutečně nasraný, že jsem jí tohle způsobil, "zůstaň v autě, až vylezu já, zase se zamkni a za žádnou cenu, prosím, nechoď ven. Bude to v pohodě, jo?" vytvořil jsem na tváři prapodivný škleb, doufajíc, že ji to alespoň minimálně uklidní. Popotáhla a vzlykla, k tomu kývla. A tak jsem tedy konal. Statečně jsem opustil vozidlo a postavil se šesti chlapům, o hlavu vyšším, než jsem byl já. Byl jsem připraven čelit následkům.
"Co po mně chcete?" rozhlídl jsem se po nich, všichni mě doslova propalovali pohledem.
"Chci pomstu," pravil po chvilce ticha prostě jeden z nich a ano, byl to přesně ten, koho byste očekávali. Poté mávnul na ostatní, aby se zdekovali a přesně tak i udělali.
"Lucasi já nevím, o co-"
"ZMRZAČIL JSI MI KAMARÁDA!" zaječel, na krku mu vylezla veliká žíla. Strčil do mě a já se zapotácel, nakonec z toho vzešel jen jeden pochroumaný krok dozadu a víc nic. Uf.
"Nic mu není, tak zavři hubu, měl skončit mnohem hůř."
"Vůbec nic nevíš, Clifforde, vůbec nic! Ashton si tě najal jenom jako stupidního poskoka, a ty jsi udělal kurva blbě, žes do toho šel."
Na zlomek sekundy jsem se otočil k autu, kontroloval jsem, jak na tom má kamarádka je, držela se, ale brečela, bylo mi jí tak líto.
"Hele, Sam dostal jen to, co si zasloužil. A ještě to ani dost nebylo. Ten večer měl chcípnout. Můžeš bejt rád, že to takhle dopadlo," cejtil jsem se jako zkurvenej zaříkávač krvelačnejch bestií, mluvil jsem k němu totiž s naprostým klidem a gestikulací se snažil situaci ještě o něco víc zhlehčit. K hovnu mi to bylo, to vám povím.
"Zničil jsi životy tolika lidem, je na čase, aby někdo zničil ten tvůj, ty psychotickej zmrde!" jakmile dořekl větu, vrhl se po mně a poslední moment, který si ještě vybavuju, byl pád na zem a obrovská rána do hlavy, když jsem dopadl na zem.
To další, co vím, je, že jsem otevřel oči a nad sebou viděl šmouhu, tu starou známou šmouhu. V tu chvíli mi došlo, že to nejhorší mám za sebou.
"Mikey, probuď se, prosím," cítil jsem, že mě drží za ruku, cítil jsem to, jak se bojí a slyšel jsem, jak jsou její slova prokládána vzlyky. Tohle jsem nechtěl.
Zalapal jsem po dechu a koukl se na ni. Konečně jsem byl schopen zaostřit, ale moc se mi to nevyplatilo, poněvadž vidět její nešťastnou tvář nad mým zuboženým tělem... zkrátka jsem se cítil jako ještě větší bídák.
Zavolala sanitku, ačkoli jsem si myslel, že to nebylo potřeba. Potom jsem se posadil a nahmatal si vzadu na hlavě ránu, ruku jsem měl celou od krve, asi jsem dostal pořádnou bídu.
"Už jedou, bude to v pohodě, neboj." znova mě chytla, omluvte ten anglický výraz, co teď budu muset použít, ale nenapadá mě nic lepšího než she feels like home.
Měl jsem ji tak rád (jako kamarádku, heh), neskutečně mě mrzelo to, co se teď stalo, o to víc, že do toho byla zatažená naprosto neprávem i ona.
"Nikdy jsem se nebál," uchechtl jsem se a zavadil o ni pohledem. To byla vskutku kurážná lež (mluva na leeroye, proč ne).
**
Po pár dlouhých dnech jsem se konečně vrátil zpátky do svého bytu, jen já, cigára a ty dementní myšlenkové pochody. Nakonec jsem vyvázl celkem bez úhony, ale něco mi říkalo, že příště to bude mnohem horší. Pokud ovšem nezaútočím jako první. A pak mi do hlavy náhle vjela myšlenka toho, zaskočit opět k Sam, dlouho jsem milou stařenku neviděl a pokud by se náhodou stalo, že tam bude Lucas, vychutnám si to.
A hned, jakmile mě tohle napadlo, sbalil jsem se a vyrazil. Během pár minut jsem zvonil u bungalovu s tmavě hnědými dveřmi.
A ejhle; kdopak to otevřel? Brýlatý zmrd, který se při aktuálních okolnostech zmohl akorát na soví prd. Ten pohled, co mi věnoval, byl plný nenávisti a znechucení a já si to tak zatraceně vychutnával. Piercing ve rtu byl pryč, vlasy načesané úplně jinak a místo brýlí slunečních tu byly zpátky dioptričky.
"Kdo to je?" ozvala se ze zadní části domu babička.
"Michael," pronesl blonďák otráveně a protočil u toho očima.
Samantha zajásala (k mému údivu) a nakázala vnukovi, aby mě pozval dál, což velmi neochotně nakonec provedl. A co, že mi před pár dny rozmlátil držku, teď jsem měl navrch já a nechal jsem se naprosto pohltit tím zasraně dokonalým pocitem.
________________________________________
booya
další díl
to jsem dobrá, co?
ok, nemůžu spát, tak píšu no:D
nevermind
hope u liked it
danke, vaše elíí xx
